Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník
Jak jste se dostal k činnosti zvoníka?
Od pěti let jsem dělal ministranta, pomocníka faráře v místním kostele v Borotíně a měl jsem tedy ke zvonu hodně blízko. Ovšem zvonit v takové podobě jako dnes, jsem začal až v sedmapadesáti letech, když jsem šel do důchodu.
Proč ne dřív?
Do té doby byl v kostele jiný zvoník. Zároveň se staral i o kostelní hodiny a já jsem to vše převzal po něm a teď zvoním ob neděli v kostele, protože tady je mše jednou za čtrnáct dní a k tomu jsem začal objíždět okolní vesnice s zvonit umíráček nebo také takzvanou hranu, když někdo zemřel. Již to dělám sedmnáct let a bez jakéhokoliv honoráře. Je to moje činnost v důchodu.
Lze přirovnat zvon k nějakému všednímu hudebnímu nástroji?
Asi ne. Potřebujete absolutní hudební sluch, což pro hru na některých hudebních nástrojích nepotřebujete, protože se to prostě dá naučit. V minulosti jsem hrá na harmoniku a na trumpetu, to také musíte slyšet, jako ten zvon. Neučíte se na něj „hrát“, to on vás sám naučí, aby zněl tak, jak má. Provazem, za který taháte, se spojí srdce zvonu s tím vaším.
Jak to myslíte, aby zněl tak, jak má?
Všechny zvony jsou už naladěné a v tom se liší od jiných hudebních nástrojů. Každý je ale naladěný na jinou tóninu. Pokaždé tedy taháte za provaz jinou rychlostí, vždy slyšíte malinko jiný zvuk a tomu přizpůsobíte rytmus. Dalo by se ve zkratce říct, že čím menší zvon, tím rychleji musíte tahat a naopak.
Co si myslíte o tom, že zvoníky nahrazuje elektrický pohon zvonu?
Ušetří to práci, ale podle mého názoru to nemůže být zvonu prospěšné. Motor má pořád stejný rytmus, ale zvon má srdce, a vy se s ním musíte spojit a cítit ho, slyšet ten zvuk a jedině tak ho dobře rozezvučíte. Nikoliv nějakým motorem.
Když zvoníte „umíráček“, je to pro vás už rutina i když oznamujete úmrtí člověka?
Beru to jako poctu zesnulému. Pokaždé je to trochu rozdílné, protože oznamujete odchod někoho jiného. Navíc pokud se zesnulý pohřbívá na hřbitov v Borotíně, tak mu zvoním ještě jednou v kostele při smutečním obřadu. Tomu se říká třídenní, protože dříve se pohřbívalo do tří dnů po smrti. Musím se ale přiznat, že už mě od toho tahání za provaz někdy pěkně bolí ruce. V mých letech je to už fyzicky náročné.
Nepřemýšlel jste tedy o nástupci?
Napřed by se to musel někdo naučit někdo s absolutní hudebním sluchem. Bude mi čtyřiasedmdesát let, takže doufám, že se nějaký nástupce brzo objeví. Rád mu v začátcích poradím.
