Někteří pražští taxikáři se v metropoli bez mapy nevyznají
Moře rozsvícených žlutých svítilen s nápisem ‘Taxi’ denně křižuje Prahu. Více než sedm tisíc řidičů soupěří o každého zákazníka. „Na město, kde žije více než milion a čtvrt obyvatel, se za volantem snaží uživit až příliš mnoho lidí,“ stěžuje si Martin Kazda (45), který jezdí pro jeden z pražských dopravních dispečinků. Zaměstnání změnit nechce, protože se podobně jako řada jeho kolegů obává, že pro jinou práci nemá dostatečnou kvalifikaci.
Leckdy musí taxikáři práci obětovat i část osobního života. „Svoje děti vidím vzhůru tak třikrát týdně. To je daň, kterou člověk platí, když chce mít dost zakázek,“ konstatuje Kazda. Protože je konkurence veliká, tráví řada řidičů na předním sedadle velmi dlouhé směny. „Do tří hodin ráno jsem vozil lidi z letiště. První přílet byl v šest ráno. Tři hodiny jsem se tedy vyspal a jel jsem dál,“ říká Tomáš Křeček (37) z Prahy, který zákazníky vozil dva roky.
Najdou se ale i tací, kteří se smíří s nižším výdělkem a volí kratší pracovní dobu. „Nepatřím mezi ty dříče, kteří v kabině potí krev. Sloužím hlavně o víkendu, kdy je nejvíc zakázek,“ uvádí Pražák Lukáš Starý (29). Přepravou osob se živí už čtyři roky.
Nejprve je třeba zaplatit náklady na auto
Taxikáři pracující pod firmou musejí nejprve zaplatit povinné náklady. Za pronájem auta platí dispečinku průměrně tisíc korun denně. Výdaje za pohonné hmoty se mění v závislosti na spotřebě vozu, ale pohybují se okolo pěti set korun za dvanáctihodinovou směnu. Teprve, když řidič vyjezdí patnáct set korun, začíná vydělávat. Obvykle si na konci dne jako výplatu v kapse odnáší pět set až patnáct set korun.
Od společnosti si lze koupit nový vůz na leasing. Pokud šofér zaplatí počáteční poplatek ve výši několika desítek tisíc korun, čekají ho pak pravidelné měsíční splátky. Po čtyřech letech je ojetina jeho. Problematický je však špatný technický stav auta po dlouhodobém provozu na hrbolatých pražských ulicích. „Za čtyři roky bych zaplatil přes půl milionu korun za vůz, který mohu shodit ze skály,“ stěžuje si Křeček.
Řidiči se ve městě nevyznají
Pražané často kritizují neschopnost taxikářů orientovat se po metropoli bez mapy. „Když jsem řekl, že chci jet na Pankrác a řidič začal hledat v navigaci, dost mě to rozčílilo,“ popisuje svůj zážitek Jan Kratochvíl (27) z Prahy. Křeček tuto neznalost vysvětluje nízkou obtížností přijímacího pohovoru i povinných zkoušek z místopisu hlavního města. „Někdy se můžete při testu i dívat do mapy,“ prozrazuje.
Dalším problémem je chaotické rozdělování zakázek mezi řidiče. Software, který dispečink používá, třídí objednávky podle data přijetí bez ohledu na pozici vozu. „Když vyložím klienta na jednom konci Prahy, a pak musím jet na druhý, je to zbytečná ztráta času,“ stěžuje si Křeček.
Raději se vybourat než dojet druhý
Novodobí vozkové soubeří o zákazníka i mezi sebou. „Dřív by se mi nestalo, že by mě na ulici kolega předjel. Dneska se na křižovatce radši vybourá, než by mě nechal jet prvního. To vše jen proto, aby o pár metrů dál nabral někoho z ulice,“ stěžuje si Kazda.
Ve světě taxikářů hraje každý sám za sebe. Na stanovišti se prý mezi sebou nedomluví ani tři řidiči, a tak neexistuje velká naděje, že se něco změní. „Je to boj o přežití mezi řidiči a firmou.“ říká Křeček. Za řešení považuje vyšší důraz na dostatečnou kvalitu šoférů a omezení maximálního stáří vozů.
