Nejtemnější chvíle nastává před úsvitem
Na co asi člověk myslí těsně před koncem? „Co je to za hluk? Nemohu dýchat. Tma. Zřejmě nebudu moci splnit slib, který jsem dal. Kolik z nás to asi smetlo? A kdy už se objeví ten tunel? At´ už to skončí. Přichází úleva. Umírám? Dýchám! Cítím bolest, což znamená že… žiji? Opravdu. Já skutečně žiji! Musím se smát. Náraz. Tma. Kdybych tak mohl zachránit alespoň své tělo, aby ho rodina mohla pohřbít. Čekám smrt.“
Jeden příklad z mnoha – Afghánistán. Sesuv kamení a bahna strhl dva české vojáky. Podpraporčík Miloš Prášil, jemuž se hlavou honily právě výše uvedené myšlenky, bojoval s lavinou celou noc. Na rozdíl od svého kamaráda Nikolaje Martynova však mohl přeci jen daný slib splnit. Přiletěl domů živý.
Jde se ale doopravdy vrátit? Stojí příslušníci armád smrti hrdě čelem? Přemýšlí o ní? O těchto a dalších otázkách jsme si povídali s vojenskými kaplany, psychologem i samotnými vojáky.
Mluvit o smrti znamená malovat čerta na zeď
Ačkoli má česká společnost, vojáky nevyjímaje, tendenci držet si od tématu smrti odstup, armáda ho v rámci psychologické přípravy svých příslušníků záměrně otevírá. Nejčastěji formou etických seminářů, zaměřených na zvládání krizových situací. Kaplani, za přispění psychologů a vrchních praporčíků, na nich vojákům předávají zkušenosti jednotek, které nejtěžší ztráty zažily.
Přístup vojáků k tématu se různí. Podle vojskové psycholožky, kapitánky Zuzany Nemčíkové, si někteří obavy ze smrti nepřipouští, mnohdy kvůli dosud stále rozšířenému mýtu, že by jim byla případná konzultace s psychologem zanesena do papírů. Jiní zase přiznávají, že se nad něčím podobným dosud ani nezamýšleli. „Právě mladší ročníky tvrdí, že se jich smrt netýká nebo že tam stejně musíme všichni. Jejich názory bývají ovlivněny tím, zda se již octli tváří tvář smrti nebo ne. Jestliže ano, tak ji pak chápou jako bolest, ztrátu, ale zároveň jako normální součást života,“ říká psycholožka.
Obecně však, jak přiznává hlavní kaplan české armády, podplukovník Jan Kozler, vojáci vnímají rozpravy o smrti jako malování čerta na zeď. „Tomuto námětu rozhovoru se vyhýbají, což ovšem neznamená, že o smrti nepřemýšlejí. Připouští si ji a jsou tak duchovně vyzrálejší než jiní,“ tvrdí kaplan. Pokud na smrt přeci jen přijde řeč, zajímá muže podle něj především to, co bude „potom“, ale hlavně, co se stane s těmi, které tu zanechají. Uzavřít pojistku před odjezdem na misi totiž není nic snadného a finanční odškodnění pozůstalých nemusí být nikterak závratné. Nikolaj Martynov byl svobodný, a jeho matka tak měla nárok jen na minimální částku. Samotní vojáci pro ni sice mezi sebou vybrali další obnos, dokonce více, než poskytl stát, ale copak je možné ztrátu člověka penězi dostatečně vykompenzovat?
Nejsou jen číslem, které jde vymazat ze seznamu
Jestliže vojáci přijdou o kamaráda, je podle kaplana Kozlera důležité s nimi mluvit. „A především nechat je mluvit. Jak ve smyslu vypovídání se, tak ve smyslu připravenosti k rozhovorům s těmi, u kterých smrt kolegy vyvolala důležité otázky. Je dobře, když je život dotčené jednotky určitým způsobem rozfázován. Reakce, truchlení, reflexe, uctění památky, rozloučení, smíření,“ domnívá se Jan Kozler. Podobné rituály jsou pro vojáky klíčové. „Mají při nich možnost si uvědomit, že nejsou jen číslem, které se v případě jejich úmrtí vymaže ze seznamu, a tím všechno skončí,“ doplňuje kaplan Miroslav Jordánek.
Památník padlých vojáků (foto: www.4brn.army.cz)
Doba potřebná ke smíření se s tragickou událostí je prý individuální. Kapitánka Nemčíková pomáhá těm, kteří projeví zájem, téměř nepřetržitě. Hlavně delší dobu po nehodě. „Zprvu je totiž zasaženým věnována velká pozornost. Jak mediálně, tak i co se týče četnosti různých oficiálních návštěv. Po čase se ale zájem přesouvá jinam. Za těchto okolností je třeba, aby si vojáci i nadále uvědomovali, že se mají na koho obrátit,“ zdůrazňuje.
Útěchu nachází každý jednotlivec jinde. Někomu pomáhá vědomí, že pokračuje za svého kolegu. Už kvůli němu to přeci nejde vzdát. Další bere svou práci jako poslání, které zkrátka není snadné. Jinému pomůže dobře míněné slovo nebo vědomí příslušnosti k dané jednotce. Každá má své rituály dodávající sílu. „Jsou i tací, co prostě jen pokračují v práci, protože se to od nich očekává. Někteří se vzdají. Armáda je odrazem dané společnosti,“ připouští Zuzana Nemčíková.
Jejich vůle je ryzejší, než veřejnost soudí
Podpraporčíku Prášilovi pomohl ztrátu kamaráda překonat jeho skvělý kolektiv, táhnoucí za jeden provaz, rodina a bývalí veteráni. „Když slyšíte jejich příběhy z období války a vidíte jejich životní elán i ve vysokém věku, tak vás to přesvědčí, že se dá žít i s tím nejhorším,“ sdělil Katolickému týdeníku. Nadporučíkovi Robertu Chudému, jehož vozidlo najelo v Afghánistánu na nastraženou výbušninu, následkem čehož zemřel jeho kolega a on sám přišel o ruku a nohu, dodává největší sílu víra a podpora rodiny, lékařů a armády.
Temné prožitky ani jednoho z nich od služby neodradily. Robert Chudý se svěřil, že žádný okamžik nepovažuje za ošklivý. Je přesvědčený, že každý ho obohatil. „Když se na tuhle práci připravujete a obětujete jí celý život, pak v ní vidíte smysl a o konci kariéry neuvažujete. Jste vycvičený a připravený,“ tvrdí zase Miloš Prášil. Podle kaplana Kozlera je zajímavé, že výčitky vůči armádě či světu jsou ze strany vojáků, kteří zažili něco zlého, opravdu minimální nebo vůbec nejsou. „U těžce raněných vojáků bývá navíc často přítomna silná touha sloužit dál. To mně utvrzuje v tom, že jejich vůle je daleko ryzejší, než veřejnost soudí,“ tvrdí Jan Kozler.
Jizva se zahojí, ale nikdy nezmizí
Tvrdý výcvik, zaměřený na zvládání limitních situací, však paradoxně oslabuje schopnost vojáků snášet běžné starosti. Například rozchod s partnerem je dokáže velmi ranit, protože něco podobného nejsou naučení předvídat. „V této oblasti mám jako psycholog práce nejvíce,“ tvrdí psycholožka Nemčíková. Osobní problémy navíc mohou jitřit staré rány. „Ztráta blízkého člověka se dá přirovnat k poranění s pozůstatkem velké jizvy. Začas se zahojí, ale nikdy nezmizí a při změně počasí může pořádně zabolet,“ říká kapitánka.
Páter Jordánek (www.4brn.army.cz)
Armáda proto nezapomíná ani na rodinné příslušníky. Zuzana Nemčíková s nimi vždy před začátkem mise absolvuje krátké setkání a poskytne jim kontakt pro případ, že by potřebovali hovořit o čemkoli, co je trápí. Hlavně o ně však pečuje v případě ztráty. „Jestliže máme pro rodinu špatnou zprávu, snažíme se být rychlejší, než televize Nova,“ přiznává psycholožka. Pomáhá pozůstalým vyrovnávat se s novou situací, nasměrovat jejich kroky a utvrzuje je v tom, že se mají na koho obrátit.
Pro blízké je důležitá neomezená dostupnost informací, proto psychologové spolupracují s kaplany. Ti doprovází vojáky i na výjezdech, takže mohou rodinám vylíčit, co přesně se stalo, jak, proč, co všemu předcházelo, co se dělo vzápětí, kdo u toho byl. Chtějí zprostředkovat svědectví všech přítomných. Zajímají je nejen fakta, ale i to, jaký byl dotyčný voják, kamarád, člověk. „Kaplani bdí nad tím, aby vše probíhalo s dostatečnou citlivostí a udržují s pozůstalými kontakt dlouhodobě,“ objasňuje Kozler.
Rodiny podporují i samotní vojáci. Jedna z prvních cest Miloše Prášila a jeho kamarádů vedla po návratu do České republiky k mamince zemřelého Nikolaje Martynova. „Proč jste mi ho nepřivezli zpátky?“ byla její první reakce. Jeden z vojáků k ní přistoupil, objal ji a řekl: „Je mi to strašně líto.“ Tehdy pochopila, že jsou na stejné lodi, že bolest neprožívá sama. Objetí přijala i od ostatních. „Překvapila mě lidská zralost vojáků. Jejich solidarita byla přirozená, citlivá, nelíčená,“ vzpomíná kaplan Jordánek.
Žijeme proto, abychom život zachovali
O vojáky a jejich rodiny bývá postaráno, ale kdo utěšuje ty, co o ně pečují? „Je to opravdu o velkých emocích. Vidět utrpení rodičů, kterým se ve vteřině změní jejich život. Životní partnery, kteří byli na začátku krásného vztahu. Jejich děti, táta je měl teprve učit spoustu věcí. Pomáhají mi informace a techniky z absolvovaných odborných kurzů,“ svěřuje se Zuzana Nemčíková. Psychologové mají samozřejmě své profesní supervizory a kapitánku povzbuzuje ještě podpora partnera a zájem kolegů, kteří běžně volají a ptají se, jestli je v pořádku. Kaplanům dává největší sílu víra.
Říká se, že ten, kdo nepoznal smrt, může jen těžko docenit život. Podpraporčík Prášil prý v boji s lavinou pochopil jeho smysl. Žijeme prý proto, abychom život zachovali, chránili a předali ho dál. Proto je třeba postavit se čelem i smrti. Je součástí života. „I když to pro někoho může být těžké, tak přijmout svoji zranitelnost a smrtelnost může vést k moudrosti a třeba k novému rozhodnutí prožít čas, který je nám k životu dán, intenzivně, kvalitně a s vědomím, že to nejpodstatnější není moudré odkládat,“ uzavírá kaplan Jordánek.