Nejhorší je vnořit se do hořícího domu, říká dobrovolný hasič
Jak jste se k dobrovolným hasičům dostal?
Já jsem tady na Libuši vyrůstal. Pak jsem se odstěhoval a asi před rokem a půl jsem se vrátil. Většina mých starých kamarádů dělala právě hasiče, a tak mě přijali mezi sebe a dnes už jsem dokonce místostarostou sboru. Já měl tu zkušenost už z Budyně, kde jsem měl dřív chalupu a tam jsem také pomáhal tamějším dobrovolníkům.
Co musí člověk zvládnout, aby byl ke sboru přijat?
Když se přihlásí někdo nový, tak si ho nejdřív komise, která se skládá z osmi členů – je tam třeba starosta, velitel a tak – trochu proklepne. Během pohovoru taky zjistí, jestli má něco v hlavě a jestli tu práci psychicky zvládne. Potom si nováčka samozřejmě vyzkoušíme i v tělocvičně, a když projde, následuje řada školení, například školení na slaňování, dýchací techniku…
Kolik času vám dobrovolnictví zabírá?
Většinou máme jednou týdně schůzku se sborem, pak taky jednou týdně cvičení – odhaduji to tak na osm hodin za týden. Plus papírování, ale to už je bonus k tomu mému funkcionářskému postavení. Ale třeba teď o povodních, to jsme na začátku jeli 26 hodin v kuse a za ten týden jsme vyjížděli čtyřiadvacetkrát. To je celkem dost, to máme většinou tak za rok, možná ani to ne.
A jak to zvládáte s prací, která vás živí?
Já osobně jsem svým pánem, takže ten problém neřeším. Měli bychom dostávat refundace, což znamená, že když kvůli zásahu druhý den nemůžeme do práce, mzda by nám měla být nahrazena. Vím, že přes povodně tohle spousta kluků ze sboru řešila, ale většinou jim to v práci uznali, jakoby tam normálně byli.
Kdo rozhoduje o tom, kdy a kde budete jako dobrovolníci zasahovat?
Většinou dostáváme hlášení z centrály Hasičského záchranného sboru. Je logické, že když tady za rohem spadne strom, pošlou tam nás a ne jednotku z centrály profesionálů na Budějovické. Někdy vyjíždíme i z vlastního popudu, když zaregistrujeme nějaký problém anebo nám volají naši známí přímo. I to pak ale musíme centrále hlásit.
V čem spočívala vaše pomoc při povodních?
Naše práce byla hlavně odčerpávat zatopené sklepy, také jsme pomáhali se stavěním protipovodňových hrází a se skládáním pytlů, protože dobrovolníků z řad lidí bylo málo. Taková ta „těžší“ práce je na profesionálních hasičích, i když takový ten mýtus, dobrovolníci versus profesionálové, ten už teď pomalu padá.
Jaký mýtus?
No, že dobrovolní hasiči umí nejlíp ze všeho pít. (smích) Ale například technické vybavení naše a profesionálů je dnes už v podstatě srovnatelné. A to i přesto, že třeba náš libušský sbor spadá pod stejnou radnici, jako ten písnický, takže se s nimi dělíme o dotaci. Ta teď činí asi 800 tisíc na rok, což je dost málo pro dva sbory.
SDH Libuš při jednom z výjezdů během letošních povodní. Zdroj: Archiv SDH Libuš
Co byl pro vás za tu dobu, co děláte hasiče, nejhorší zážitek?
Myslíte fyzicky nebo psychicky?
Tak třeba fyzicky.
No asi skládání pytlů a zvedání hrází po celé Praze, to šestadvaceti hodinové nasazení. A taky se mi vrylo do paměti jedno cvičení v obci Přestavlky. To bylo celonoční cvičení, které začínalo zinscenovaným požárem domu a končilo nahranou autonehodou. Pamatuji si, že třeba zlomeniny byly jako pravé, skvěle nafingované, i ti zranění hráli, že jsou v šoku, prali se s námi, bránili se.
A psychicky?
Nejhorší je vnořit se do hořícího domu s dýchacím přístrojem v ruce a nevědět, co tam na vás čeká, prodírat se tím neprůhledným dýmem. A vlastně ani teď při povodních jsem to neměl úplně lehké, protože hned ten první den mi žena rodila.
Vážně?
Ano, jednatřicátého, takže vlastně v předvečer. To už jsme za sebou ale měli první výjezdy třeba k podemletým a převráceným stromům. V porodnici jsem byl ještě v hasičském a musím říct, že se mnou sestry hned jednaly jinak. Jsem rád, že uniforma pořád budí respekt, protože se snažíme vážně pomáhat. A když pak někdo přijde a poděkuje, je to pro nás nejlepší odměna.
