Náš číšník, náš pán

restaurace Kotva, foto: Jana Křeménková

Obsluha restaurace Kotva není ve své protivnosti zdaleka ojedinělá. Možností, jak se občerstvit, je mezi ulicemi Národní třída, Spálená a Myslíkova více než dost, ale již pár měsíců mě zaráží právě přístup obsluhujících k hostům, i když jsou to právě oni, kteří jim dávají možnost si vydělat. Několikrát jsem si říkala: „Když jsou lidé ochotni snést zpomalené číšníky s kyselým výrazem v obličeji, jak by si majitelé mnuli ruce, kdyby číšnice občas laškovně mrkla očkem a její mužský protějšek galantně podal kabát dámám?“ Spropitné by se do kasy jen hrnulo.

Sedím v kavárně Jericho, klepu prsty do stolu a čekám. „Tak co to bude?“ houkne na mě servírka asijského původu bez pozdravu. Překvapeně se na ni otočím – dnes čekám jen pět minut? „Já bych si dala decku bílého.“ Zaraženě se na mě dívá a já přemýšlím, řekla jsem něco špatně? Nebylo mi snad rozumět? Prodávají snad jen dvě deci? Nebo snad došlo bílé víno a já si nevšimla obřího nápisu na dveřích? „A jaký? Veltlín, Müller…“ Aháá! „Veltlín, děkuju.“ A radši se stáhnu. Po době, za kterou by jeden rozlil klidně pět lahví, přichází s deckou Veltlínu a jedním espressem, které si objednal kamarád. „Se to sem nevejde,“ oznámí nám a mračí se na naše notebooky na miniaturním stolku. „To je dobrý, my si to ňák poskládáme,“ odpovídá kamarád zatímco sklízí stolek. „Se to sem nevejde,“ zahlásí ještě jednou číšnice, pokládá tácek s pressem na stolek a odchází pryč.V sousední Velrybě působí obsluha příjemněji a více profesionálně. Než se stačíme s kamarádkou zapovídat, už je u nás příjemná servírka a podává nám lístky, my však máme rozhodnuto. Pití máme v okamžiku na stole a navíc se příjemně usměje. V době placení ale zmizí a tak se snažíme odchytit kolegu. Ten sice nezahálí, ale našemu stolu se asi vyhýbá. Když si nakonec všimne našich úpěnlivých pohledů, dorazí k nám a ptá se, co si ještě dáme. Jednoduše poklepeme na peněženky na stole a zaplatíme.

Hlad se musí načasovat

Kotva je nevyčerpatelný zdroj veselých příhod. Alespoň mně se jedna z prvních návštěv opravdu zaryla do paměti. S kamarádkami jsme o pauze vyrazily na krátké posezení. Na zahrádce bylo lidí tak akorát, venku teplo, a tak jsme našly volný stůl a obsadily ho. Obsluha tentokrát dorazila po chvilce. I pití před námi bylo obratem. Jenže pak se z mého žaludku ozvalo hromobití a já se rozhodla ho zahnat mastnými bramboráčky. „Mohla bych si, prosím vás, ještě objednat?“ zavolala jsem na okolojdoucího číšníka. „Teď už ne!“ zahřímal za pochodu. Svůj čas jsem prostě prošvihla. V Kotvě musí být zákazník pohotový a dobře připravený si objednat.

Směrem k Žofínskému ostrovu je na pohled příjemný pub Propaganda. Hosté jsou především mladí lidé, často věkem kolísající na hranici dospělosti. To, že v dnešní době není lehké poznat dítě od dospělého, dokazuje i zdejší barman, jehož věk mi navždy zůstane záhadou. „Co si dáte, prdelky?“ zahlásí místo pozdravu familiérně. Nenápadně se po sobě s kamarádkou podíváme a houkneme zpátky, že dvě dvojky bílého. „A osmnáct vám bylo?“ Pokorně vytáhneme občanky, barman je zkontroluje a při odchodu dodá: „Takže mladý dvacítky.“ Po litrech kyselého citrónu z ostatních kaváren nad tím ráda mávnu rukou. Po placení nás dokonce (snad) upřímně zve, at´ určitě přijdeme znovu. To se mi už dlouho nestalo.

Čekáníčko, potěšeníčko

„No, já za to nemůžu, to tady překáží. Tak teda, pardon.“  Takhle vypadá omluva jedné z nepříjemných servírek v nepříliš vzdálené kavárně Rybka. Host u vedlejšího stolu si opřel kontrabas o přepážku, která dělí část místnosti od vstupních dveří. Servírka jej svou chůzí skrze rozviklanou prkennou podlahu shodila. Samozřejmě šlo o nešt´astnou shodu okolností, ale měla by tomu odpovídat i reakce dotyčné. O nic příjemnější není ani její kolegyně, se kterou se pravidelně střídá. Těžko se jejich chování chápe, jsou pomalé, protivné a někdy až hrubé, ale ta slova vás jen na chvíli zarazí, a vzápětí na ně zapomenete. Jen se vám tam už nechce vracet a pro příště se Rybce automaticky vyhnete.

Každý podnik má zkrátka něco nebo spíše někoho. Servírky v Nevinném baru Gecko mají zase hodně přátel. Sama sice proti osobní zábavě personálu nic nemám, ale jen do té chvíle, než to ovlivní i mě a moji žízeň. Hostův příjemný hovor s přáteli se tak stále častěji zasekává při čekání na nápoj či alespoň příchod obsluhy. Po několika skleničkách vína mám pocit, že skóre pití-čekání končí remízou. A pokud si chcete zrovna sem zaskočit na tzv. polévku rychlovku, ani to nezkoušejte. Jinde by vám za stejnou dobu připravili ručně škrabaný tatarák.

Příjemný restaurační (či kavárenský) personál je prostě neuvěřitelná díra na trhu, kterou je potřeba zaplnit. Pokud si chce někdo za nepříjemnou obsluhu zaplatit, stačí nasednout do auta a pár kilometrů za Prahou v Dětenicích navštívit proslulou krčmu, kde si na hrubosti a drsném přístupu přímo zakládají a vy se tam v roli hosta okamžitě přenesete do temného středověku.

Na obhajobu těch, které jsem zde popisovala především záporně, musím říct, že ani hosté nejsou vždy úplně korektní a svým chováním či nesmyslnými požadavky můžou číšníkův den pořádně zkazit. Rozdíl je ale v tom, že host za své konání spropitné nedostává. A myslím, že všichni znají ten číšníkův pohled, kdy host diškrecí naznačí, že nebyl spokojen podle svých představ.

• gastronomie
• obsluha
• Očima Generace 20
• Praha
• Reportáž