Na protestech pocítíte sounáležitost, která sociálním sítím zoufale chybí
Proč má v době sociálních sítí ještě cenu vyjít do ulic?
Myslím, že smysl má jakákoliv občanská aktivita, ta nevirtuální pochopitelně větší. Výhodou reálného shromáždění ale je, že potkáte inspirativní lidi. Vzájemně se nabíjíte energií a zjistíte, že děláte smysluplnou věc. Fyzické akce také mohou spíše přitáhnout pozornost médií a vytvořit tak tlak na lidi, kteří mají rozhodovací pravomoci. Je chyba myslet si, že stačí zvolit si politiky, kteří udělají všechno za nás.
Co vás inspirovalo k rozhodnutí spoluorganizovat protesty proti násilí na Ukrajině?
Na začátku prosince loňského roku jsem se účastnil pietní akce Svíčka za zesnulou Natálii Gorbaněvskou, která spolu se svými přáteli v srpnu 1968 protestovala přímo na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa. Tito stateční lidé – většinou Rusové, ale byli mezi nimi i Ukrajinci – dobře věděli, že si svým zásadovým postojem za naši svobodu velmi komplikují další život. V lednu následovala akce k výročí činu studenta Jana Palacha. Obou vzpomínkových akcí se účastnily i desítky Ukrajinců žijících v Praze. Na akci Svíčka za Jana Palacha jsem se seznámil s Jiřím Barešem (25), frontmanem kapely Maniac, se kterým jsme se shodli, že nemůžeme zůstat nečinní a že je třeba uspořádat protest.
Narodil se 9. února 1976 a pracuje jako zastupitel v Praze 10, kam byl zvolen za TOP 09. Na své členství ve straně rezignoval v létě 2012 kvůli nesouhlasu s kroky prvního místopředsedy Miroslava Kalouska v kauze nákupu letadel CASA. Spoluzaložil facebookovou skupinu Chceme demokratickou Ukrajinu, která má přes dva tisíce členů a jejímž prostřednictvím zve k účasti na protestech. Na sociálních sítích dlouhodobě zveřejňuje nové informace týkající se konfliktu na Ukrajině.
Jak jste akce připravovali?
Na Facebooku jsme založili skupinu Chceme demokratickou Ukrajinu a začali lidi zvát na Václavské náměstí. Již následující den, ve středu 20. ledna, se u pomníku sv. Václava setkalo několik set lidí ukrajinské i české národnosti. Došlo k propojení sil s dalšími aktivními lidmi a v Praze, konkrétně na Václavském, Staroměstském a Hradčanském náměstí, od té doby proběhla zhruba desítka podobně velkých akcí. Řada protestů proběhla i v dalších českých městech, například Brně, Plzni či v Karlových Varech. S úžasem jsme u Ukrajinců sledovali ryzí vlastenectví a velký pocit sounáležitosti v míře, jaká je v rámci české společnosti vidět velmi zřídka. U nás nikomu nic za slušné vyjádření názoru nehrozí, a přesto je občanská angažovanost nízká.
Přicházely na vaši aktivitu i negativní reakce?
Také, bylo jich poměrově asi stejně jako pozitivních. Setkal jsem se i s názory, že protestní akce nemají smysl. Na konkrétních příkladech jsem se snažil dokázat, že opak je pravdou, jiné mínění jako takové je ale potřeba respektovat. Člověk musí být připraven rovněž na to, že kdykoliv řekne vyhraněný názor na ožehavé téma, přijde i ostrý nesouhlas. Mám rád polemické diskuze, ty mohou člověka obohatit víc než souhlasné pokyvování. Když je debata věcná a slušná, můžete najednou získat jiný pohled na věc. Našli se však i lidé, kteří argumentovat nechtěli a uchylovali se k osobním verbálním útokům. Takové reakce je nejlepší ignorovat.
Zaznamenal jste vývoj v zájmu lidí o dění na Ukrajině?
Časem se postoj k situaci na Ukrajině rozhodně měnil. Zatímco v lednu se mohlo zdát, že se jedná o tragické události v jedné zemi na hranicích EU, nedlouho po skončení ZOH v Soči se konflikt dostal na celosvětovou úroveň. Agresivní zahraniční politikou Ruské federace se od té doby cítí být ohroženy i další země, včetně členů EU. Tehdy se zájem lidí hodně zvýšil.
Hrála v tom roli i narůstající pozornost médií?
Řekl bych, že ano, byl to nový impuls. Lidé se dozvídali o událostech z médií, která často spoléhala na zprostředkované informace od zahraničních agentur. Zároveň se v té době objevila lavina zmanipulovaných či zcela nepravdivých zpráv. Proto se začali pídit po informacích z jiných zdrojů, a tříbit si tak svůj osobní názor.
Zvýšila se v únoru díky medializaci konfliktu účast na protestech?
Ano, největší účast na demonstraci, přes tisíc lidí, jsme zaznamenali 20. února, tedy v den, kdy bylo na kyjevském Majdanu zastřeleno několik desítek demonstrantů. Zvýšený zájem o infomace týkající se dění na Ukrajině jsme tehdy zaznamenali i na Facebooku. Díky aktivním lidem z několika pražských ukrajinských iniciativ se dařilo hned od počátku na demonstrace dostávat zajímavé řečníky, například očité svědky policejní brutality. V březnu měli lidé možnost potkat se na debatě s ukrajinským režisérem Michajlem Illyenkem, i s jeho studenty z kyjevské konzervatoře. Těm ještě o měsíc dříve hrozil za natáčení studentského filmu v dějišti demonstrací mnohaletý trest vězení.
Na Facebooku sdílíte články ze zahraničních zpravodajských serverů a informujete o vývoji událostí na Ukrajině. Cítíte zodpovědnost za to, co postujete?
Loni na podzim mi jeden kamarád řekl, že můj profil bere jako relevantní zdroj informací, že mu stačí najet na mou zeď na Facebooku, aby se dozvěděl, co důležitého se u nás a ve světě děje. S dramatickým vývojem událostí na Ukrajině si tuto zodpovědnost uvědomuji ještě intenzivněji. Informace čerpám z mnoha různých zpravodajských serverů i od konkrétních lidí, klíčová je důvěryhodnost. Byt´ události silně prožívám, snažím se udržovat otevřenou mysl a objektivitu. Kritické myšlení však není možné zaměňovat s hodnotovým relativizmem. Mezinárodní agrese, včetně nelegální anexe cizího území, jsou jasné pojmy a v principiální otázce našeho postoje podle mého nelze vést polemiku. Ale samozřejmě pro všechno ostatní platí, že je zapotřebí neustále pochybovat — včetně svého vlastního názoru. Jedině tak se posouváte dál.
