Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry
Začátkem listopadu 1989 dostal Richard Kyselý na starost rekonstrukci Novoměstské radnice v Praze jako stavbyvedoucí. Budova sousedila s policejní služebnou. Z vrchu radnice proto mohl Kyselý v pátek 17. listopadu sledovat rojení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. „Nikdy nezapomenu na to, jak moji tesaři začali v kritický okamžik, ve kterém stáli pod radnicí všichni policisté připraveni na zásah, na protest zvonit na zvon ve věži Novoměstské radnice. A protože já jsem byl zodpovědný za veškerou činnost prováděnou na radnici, tak jsem tam trpěl jako zvíře. Myslel jsem si, že mě rovnou seberou a zavřou,” vzpomíná Kyselý. Dodává, že policisty se zmíněné služebny, kteří byli nasazení na udržení klidu v ulicích, dobře znal. Řešil s nimi totiž plán přestavby. Velmi silně proto vnímal právě moment, ve kterém se tito jeho známí obrátili proti lidem na ohlášené manifestaci.
I když se Kyselý obával možného postihu, zvonění toleroval. Bylo to podle něj symbolické, protože zvon na radnici se přes 200 let pořádně nerozezněl. Využíval se hlavně do roku 1784 ke svolávání radních. „Nikdy jsem neměl komunisty rád, ale myslel jsem si, že tady budou na věky věků. Nepřipustil jsem si možnost, že by to mohlo být jinak. A i když zvon na radnici kolegové rozezněli jen na malou chvíli, byl jsem za to rád. Vnímal jsem to jako protest proti stávající vládě, a proto jsem jim nenařídil přestat,” dodává Kyselý, jenž se postihu vyhnul. Policisté měli nejdřív příliš mnoho práce s demonstranty na Národní třídě a v revolučních dnech už vše překryly významnější události.
Obavy šly v davu stranou
Strach ale šel u více lidí najednou stranou, což potvrzuje i další z pamětníků František Vtípil (56). „Všude se mluvilo o 17. listopadu. Lidé přijížděli do Prahy z různých koutů republiky. A já pak vzal přátele na Letnou. Uvízlo mi v paměti, jak k sobě lidé byli milí a ohleduplní a vše probíhalo v klidu,” vypráví. Vtípil si myslí, že do davu byli schválně nasazeni lidé od režimu, kteří se snažili vyvolávat spory. „Vždy přišel nějaký člověk a začal nás strkat do výlohy a provokovat nadávkami, jenom aby měl někdo důvod k napadení. Lidé ho ale ignorovali. Všichni totiž drželi spolu, byl cítit respekt, hrdost, a to ve mě zanechalo velkou stopu,” dodává Vtípil s tím, že takovou atmosféru už v dalších letech nikdy nezažil.
Také Richard Kyselý tvrdí, že jeho revoluční nadšení postupem času slábne. Po roce 1989 už se nikdy nezúčastnil žádné pražské demonstrace, která se konala 17. listopadu. „Pro mě to tenkrát na radnici byla naprosto unikátní zkušenost. Uvědomuji si, co tento den pro Čechoslováky znamenal, ale nejsem zastáncem novodobých akcí. Spíše ho prožívám ve vzpomínkách. Význam 17. listopadu je podle mě už potlačen a lidé si dostatečně neuvědomují, jak významná událost se stala, anebo zapomínají,” dodává Kyselý.
