Místo piety křik. Zatímco pamětníci vzpomínali na srpen ´68, dav demonstroval proti Babišovi
Původně tichá pieta nyní připomíná spíše hlučnou demonstraci. „At´ odejde Bureš!“ skanduje dav před budovou Českého rozhlasu a protestuje proti premiéru Andreji Babišovi. Právě ten má na pietním aktu k příležitosti 50. výročí srpnových událostí 1968 promluvit. Lidé jej ale mluvit nenechají. Když si Babiš bere slovo, rozezní se pískot a křik. Premiérův proslov není přes hluk vůbec slyšet.
Během piety byla odhalena i nová deska se jmény obětí na budově rozhlasu.
Zdroj: Anna Žáková
S vlajkami proti tankům
Ne všichni účastníci akce ale skandují. „Já si sem přišla vychutnat pietu za své kamarády, kteří tu před padesáti lety padli. A ne poslouchat další demonstraci proti politikům,“ usmívá se smutně Jana Vorlíčková (73). V srpnu 1968 šla proti invazi vojsk Varšavské smlouvy protestovat před budovu tehdy ještě Československého rozhlasu. Právě rozhlas totiž v noci z 20. na 21. srpna odvysílal prohlášení, které invazi odsuzovalo. Sovětští vojáci se vysílání snažili přerušit. „V tom jim bránili pražští obyvatelé. Někteří při obraně rozhlasu i padli. Zcela neozbrojení lidé se jen s českými vlajkami postavili tankům a obrněným vozům. Jejich obět´ nebyla zbytečná,“ řekl ještě před Babišovým proslovem současný generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.
Na rozdíl od premiérova projevu vyslechli lidé Zavorala téměř se zatajeným dechem. „Je otázka, jestli na této akci k uctění památky obětí invaze měl mluvit právě Andrej Babiš, který býval příslušníkem Státní bezpečnosti,“ zpochybňuje výběr řečníků sedmdesátník Milan Bajgar, který se protestů proti invazi účastnil. Dodává, že by při pietním kladení smutečních věnců k rozhlasu slyšel raději lidi, které by účastníci akce v úctě a klidu vyslechli.
Letadla přehlušila vysílání
Stejně jako Bajgar, i další pamětníci vzpomínali na půl století staré události. „V noci na 21. srpna mě vzbudil táta. Křičel, že k nám vtrhli Rusové,“ vypráví Alena Prokešová (78), která před padesáti lety bydlela v pražských Vršovicích. „Invaze si nešlo nevšimnout. Po ulicích jezdily sovětské tanky a nad městem létala letadla,“ popisuje. Přes zvuk vojenských letadel se celá její rodina snažila poslouchat dnes již památné hlášení Československého rozhlasu.
Některé z transparentů lidé umístili i na Václavské náměstí.
Zdroj: Anna Žáková
Alena Prokešová s rodinou ale nezůstala u rádia sedět dlouho. „Lidé se vždy nejlépe sjednotí proti společnému nepříteli, tehdy sovětským vojskům. Do ulic se proto vyrojily houfy lidí, kteří nechtěli dát svou zemi zadarmo,“ vypráví Prokešová. Pražští obyvatelé začali okamžitě vyměňovat cedule s názvy ulic ve snaze vojska Varšavské smlouvy alespoň trochu zmást. „Bohužel celkem neúspěšně. Nakonec se situace zvrhla v naprosto nerovné boje. Rusové tak v Československu zůstali i přes náš odpor. Tehdy ale ještě nikdo z nás nevěděl, že zde zůstanou až do roku 1991,“ vzpomíná pamětnice.
