Masopust spojuje všechny generace. Díky němu se bavila celá Horní Pěna
„Ta pěněnská chasa mladá roste pěkně nahoru,“ zpívají čtyři muzikanti a hrají na akordeon, buben, trubku a tubu. Drnčí kola vozíku, který vypadá jako pout´ová střelnice. Je nazdoben papírovými růžemi, plyšáky na špejlích, lízátky a balónky. Na konci vozíku visí zmenšenina řetízkového kolotoče, na jehož čtyřech sedačkách sedí panenky a točí se dokola. „Přijela pout´! Pojďte se točit, pojďte se bavit,“ volá do ampliónu můj otec. Starosta Horní Pěny Vladimír Šaman je převlečený za principálku a já kráčím po jeho boku jako principál. Vedle nás jdou moje sestry, jedna nabízí pout´ové perníky, druhá je převlečená za draka Šarkána. Drží v ruce obruč, točí se dokola a čeká, jestli se do ní lidé trefí nafukovacím míčem. „Když se trefíte, můžete jet další jízdu zdarma,“ volá. Tak začíná masopust u nás na vsi.
Prší. „To vydržíme. Chodili jsme i za horších podmínek, třeba za mrazu,“ prohlašuje Jana Koudelková (64), jedna z nejstarších účastnic masopustního průvodu. Slabý déšt´ nikdo nevnímá. Zastavujeme se u každého domu v Horní Pěně. Maškary cinkají na zvonky, tlučou na dveře a burcují domácí, aby otevřeli. U každého domu zpíváme a tancujeme. Otevírají hlavně starší rodáci, kteří jsou na masopust zvyklí. Nabízejí typické masopustní koblihy plněné čokoládou či marmeládou, obalené v cukru. Někteří nalévají i panáky jindřichohradeckého rumu. K tomu nám dávají peníze, někdy až dvě stě korun, a mají radost, že jsme se u nich doma zastavili.
V hornopěnském masopustním průvodu by člověk těžko hledal tradiční staročeské masky jako je medvěd, kobyla či smrt. Ty byly dříve důležitou součástí této tradice. Dnes jde v průvodu jen ženich s nevěstou, za které se převlékly dvě sousedky. „Ve dvě máme svatbu na hřišti. Máte u sebe občanky? Potřebujeme svědky,“ zvou na imaginární veselku, rozdávají svatební oznámení a nabízí svatební cukroví. „Abyste tu svatbu utáhli, když zvete každého,“ vtipkují mezi sebou maškary. V průvodu máme šmouly, piráty, šašky, jednorožce, princeznu. Malíři táhnou vozík s barvami a malují po fasádách. „To zas budou lidi nadávat,“ směje se perníkář.
Počtvrté praděda
V maskách chodíme svou obvyklou trasu až do setmění. Hudba se rozléhá po celé vsi. „Jsem počtvrté praděda,“ připíjí s maskami Karel Filípek (85), jeden z nejstarších obyvatel naší obce. S maškarami se objímá a má radost, že se s nimi jednou za čas potká, pohostí je a zazpívá si s nimi. „Rostíku, já si tě pamatuji jako malého kluka. Ještě jednu mi zahrajte, prosím,“ škemrá na padesátiletém muzikantovi Zdena Hloušková (82), která se opírá o své chodítko, prozpěvuje jednu lidovou písničku za druhou a nechce masky pustit k dalšímu domu, protože se s nimi dobře baví.
„Přistěhovali jsme se před osmi lety. Od té doby chodíme celá rodina na masopust a díky tomu známe lidi z celé vesnice,“ říká Pavlína Křiklánová. Její pětadvacetiletí synové se kvůli průvodu vrací každý rok domů. Dodržování tradic, včetně masopustu, z nás tak v Horní Pěně dělá více než jen sousedy. Lépe se známe a žijeme víc spolu, než jen vedle sebe.