Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý
Vaší novinářskou specializací jsou hlavně politické rozhovory. Jak se liší vaše příprava na rozhovor s politikem oproti stranicky neangažovanému respondentovi?
Liší se od momentu, kdy si rozmyslíte, co chcete slyšet. Ale příprava je plus minus stejná. Vy se musíte dozvědět co nejvíc o respondentovi a o té věci, na kterou se ho chcete ptát. U politiků je de facto ideální ptát se hlavně na to, co víte. Protože jedině tak můžete rozlišit, jestli říká pravdu nebo mlží. Musíte si tedy dobře zmapovat téma, na které se hodláte ptát, protože v danou chvíli už pak zjistíte, jaké máte klást další otázky. Nejkomplikovanější je však zjistit, jaké jsou ty správné otázky.
Měl by mít redaktor nějaké konkrétní vlastnosti pro takovéto rozhovory?
Hodně z těch věcí se dá naučit. Novinář musí být hlavně zvědavý, bez toho to nejde. A pak je také důležité umět překročit hranici, když rozhovor začne být nepříjemný. Tedy kdy vy úmyslně kladete otázky, které toho člověka ženou do kouta, což vlastně v normálních hovorech neděláte. Já si pamatuji na doby, když jsem se ji učil sám překračovat, a je to nepříjemné. Ale jak už tu hranici párkrát překonáte, tak už to potom jde.
Na co by si měl dát novinář pozor u rozhovoru s politikem?
Asi na třicet pět tisíc věcí. (smích) Ale dá se z toho vybrat to, že politici se budou pokoušet používat některé taktiky. Zejména pak ti, kteří prošli mediálním školením. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kdo dělá v České republice mediální školení – vesměs jsou to neúspěšní moderátoři a novináři – tak ta školení nejsou moc dobrá. A ty výsledky, které já vidím, jsou dost průhledné, takže snadno odhalíte, když na vás někdo používá zdržovací nebo odváděcí taktiku. A dá se proti tomu tedy velice jednoduše naučit.
Mluví se s nimi tedy komplikovaněji?
Určitě, protože normální respondent, který přijde a nemá důvod něco skrývat, vám například na otázku, jestli je ta věc bílá, odpoví: Ano je bílá. Ale když se na to stejné zeptáte politika, tak řekne: No víte, když, prostě… Začne kroužit a vysvětlovat to extrémně komplikovaně, aby čirou náhodou úplně jasně neřekl, že ta věc je bílá, protože by ho za to mohl někdo popotahovat. Teď to hodně osekávám, ale v podstatě to takhle je.
A máte na to nějakou taktiku, když na vás politik začne hrát takovouto hru?
Já nechci říkat, že dělám „blbýho”, ale mně se osvědčila otázka, že tomu nerozumím. „Nerozumím tomu, co mi říkáte, nezlobte se na mě, vůbec jsem to nepochopil, ještě jednou.“ Nechám ho to říct třeba třikrát, jeho to přestane bavit opakovat, a to znamená, že to řekne o něco jasněji, což já potřebuji.
Hraje tam tedy roli i psychologie, kdy se snažíte vyvést respondenta z jeho komfortního prostředí?
Ano, ale to do značné míry závisí na daném respondentovi. Protože pokud přijde respondent, at´ už politik nebo nepolitik, a odpovídá na moje otázky, které vlastně nikdy nejsou nelegitimní, tak je to príma. Je z toho smysluplný rozhovor, kdy se jeden člověk ptá a druhý mu odpovídá a k něčemu to směřuje. Pokud je na straně respondenta něco jako vykrucování, tak to vzbuzuje nějakou mojí reakci. A ta reakce může být třeba i trošku nátlaková ve smyslu: „Nerozumím tomu, když nakládáte s veřejnými penězi, proč mi to nechcete říct?“
Zmínil jste, že si novinář musí před rozhovorem vše dobře vyhledat a zjistit. Jak se však zachovat, když vás i tak respondent něčím překvapí?
Potřebujete zkrátka nějakou míru zkušeností. Méně zkušeností a méně znalostí znamená, že se s takovouto situací hůř vypořádáte, tak je to ale úplně ve všem.
Míváte ještě někdy před rozhovorem trému?
Pořád. Ale u mně to je naštěstí motivační tréma nebo spíše nervozita, jestli všechno klapne.
