Malá maturita řidiče autoškoly
„Taková malá maturita,“ proběhne mi hlavou. Pocity, které jsem prožívala těsně před zkouškou dospělosti, jako by se vrátily. Totožné ale nejsou. Působí na mě snad ještě tíživěji a kdosi ve mně křičí ten nejdůležitější předpis ze všech: „K řízení auta je třeba velká zodpovědnost!“ To si dobře uvědomuji, ale abych ho mohla dodržovat, musím nejdřív složit zkoušku v autoškole.
Sedím ve zkušební místnosti před počítačem a dlaně se mi potí. Tupě zírám na dopravní značku na obrazovce před sebou. Aniž bych si to uvědomovala, dobře ji znám. Jak si však jen vzpomenout, že znamená zákaz zastavení? Nervozita a strach z jízd se zkušebním komisařem způsobily, že jsem zapomněla všechno, co jsem se několik dní pečlivě učila.
Řidičák mi za to ale stojí. Musím tak sebrat veškeré své síly a soustředit se na zodpovídání otázek. Je jich přesně dvacet pět. Pečlivě si pročítám každou z nich a ze tří možností se snažím vybrat tu správnou. Třicetiminutový časový limit, který se zprvu zdál krátký, mi nakonec bohatě stačí. Když se na obrazovce objeví výsledky, začnu se radovat. První část zkoušky jsem zvládla bez problémů. To horší mě však ještě čeká.
Popsat, jak funguje motor, kam dolít destilovanou vodu, kam nemrznoucí směs nebo jak vyměnit prasklou pneumatiku, je pro mě o poznání těžší úkol, než vyplnit test. Nakonec se však všechny moje obavy z technické části zkoušky rozplývají. Vylosovala jsem si otázku týkající se výměny prasklé žárovky a zodpověděla ji bez větších obtíží.
Hlavně nepustit volant
Čeká mě to nejdůležitější a nejnáročnější. Jízdy se zkušebním komisařem. Teď se ukáže, zda své znalosti dokážu zúročt v praxi. Potichu si opakuji chyby, které jsem při tréninkových jízdách dělala nejčastěji a kterým se musím vyvarovat. Hlavou mi běží pokyny: „Dívej se do zrcátka, když odbočuješ nebo objíždíš překážku. Pozor na přednost zprava. Zastav na stopce. A hlavně: Nepouštěj volant!“
Když nasedám do auta a upravuji si zrcátka tak, abych měla co nejlepší výhled, dosahuje má nervozita nejvyšší možné míry. Nejradši bych vystoupila a rovnou to vzdala. Pak se ale raději několikrát zhluboka nadechnu a konečně sešlápnu spojku, zařadím, odbrzdím, dám znamení a vyjíždím. Snažím se maximálně soustředit, hlídat si nejvyšší povolenou rychlost v obci a neudělat žádnou chybu. V momentě, kdy mi zkušební komisař nařídí na parkovišti zaparkovat, vím, že se moje utrpení blíží ke konci.
Ačkoli má jízda nebyla dokonalá, což mi komisař nezapomene vytknout, nedopustila jsem se žádných přestupků. Nemohu tomu sice uvěřit, ale zkoušku jsem složila. Za pár dní si vyzvednu řidičský průkaz, a pak již nebudu muset jezdit autobusem. Bez pedálů lektora, bez jistoty, že v případě problému zasáhne, bude však řízení jistě mnohem náročnější než v autoškole.