Kvůli úspěchu se hráči geocachingu někdy plazí i kanalizací. Kromě bodu získají intenzivní zážitek
Slabé světlo baterky matně osvětluje betonové zdi tunelu, ve kterém je jinak naprostá tma. Slyšet je jen hučení říčky Botič, která kousek od Vyšehradu ústí do Vltavy. Po kotníky se brodím kalnou a studenou vodou a doufám, že mi nenateče do vysokých bot. „Ještě tak šedesát metrů a budeme odbočovat,“ uklidňuje mě Radek (40), který vystupuje pod přezdívkou Kapička Guttulla. Na rozdíl ode mě stejnou trasou už několikrát šel. Do pražského podzemí jsme se vydali kvůli hře geocaching. Při ní hráči po-mocí zeměpisných souřadnic a nápovědy z webových stránek hry hledají ukryté krabičky. Jejich nalezením pak získávají body.
Jako cesta do podsvětí
Jedna taková krabička, takzvaná keška, se ještě před pár lety nacházela i v této části podzemí. „Tahle keška je sice už zrušená, i tak je ale cesta na její stanoviště skvělý zážitek,“ snaží se mě přesvědčit Radek, který se geocachingu věnuje sedm let. Po několika dalších metrech se geocacher zastavuje a ukazuje na díru v betonové zdi – kanalizační stoku. „Dál musíme po čtyřech,“ říká. Nahlížím do úzké a nízké stoky a začínám chápat, proč se právě tato keška na webových stránkách hry jmenovala Styx. Tunel opravdu připomíná vstup do bájného podsvětí. K dokonalé iluzi říše mrtvých už chybí jen nemrtvý převozník Charón, který by místo po řece Styx připlul po Botiči.
Po kolenou se plazíme cihlovou stokou. Jen dunění aut projíždějících nad námi mi připomíná, že ve skutečnosti nejsem v říši mrtvých, ale jen zhruba deset metrů pod rušnou nu-selskou silnicí. Za necelou půlhodinu se dostáváme k cíli, místu, kde byla ukrytá krabička. Zastavujeme se pod poklopem od kanálu, kterým k nám proniká světlo pouličních lamp. Chodba pokračuje dál, my jí ale už nejdeme.
Sto metrů za půl hodiny
Ztěžka popadám dech a opírám se o špinavou stěnu. Nahlížím do GPS na-vigace v Radkově mobilu. I když mi cesta po kolenou připadala jako tři kilometry, ve skutečnosti jsme „ušli“ jen něco málo přes sto metrů. „A to-hle všechno jsou hráči geocachingu schopní absolvovat kvůli jednomu bodu ve hře,“ směje se Radek. Smích se ještě notnou chvíli rozléhá kanalizací a já si díky dunivé ozvěně a úzké tmavé chodbě připadám jako v hororovém filmu.
Hráči geocachingu si ale při podobných sestupech musí dávat bedlivý pozor. „Jen jedinou věc člověk při sestupu do kanalizace nesmí za žádnou cenu podcenit, a to počasí. Jakmile hrozí déšt´, je lepší cestu odložit,“ říká Radek. Předpověď počasí kontroloval už týden před naší výpravou. V červnu 2018 ale na počasí do-platila čtveřice hráčů, která sestupovala do jiné části pražské kanalizace. V podzemí je zastihl přívalový déšt´ a dva lidé se utopili. „Tady ale nehrozí tak velké nebezpečí. Nejsme daleko od východu a voda by nás velmi rychle jako po tobogánu vyplavila až do Vltavy,“ popisuje Radek a znovu rozsvěcuje baterku. Uzamčeným poklopem se ven nedostaneme, čeká nás proto stejná cesta zpátky ven.
