Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
Senioři píší v dopisech vnoučatům, co je v životě důležité. Zdroj: Daniela Dlabolová

Kočičko, hlavně užívej života! Senioři píší mladým, co je v životě opravdu důležité

Koncem února se do Česka dostal nový mezigenerační projekt Dopis vnoučeti, který vznikl ve spolupráci s Nadací Charty 77. Šedesátníci a starší mohou dětem a teenagerům napsat, co je podle nich v životě podstatné. Dopisy si přečte nejen současná generace mladých. Vzpomínky, rady i momenty z historie budou uloženy i v Národní kronice.

Napsat dopis vnoučeti, at´ už reálnému nebo imaginárnímu, má možnost každý senior v Česku. „Výzvu jsme dali veřejně, i když jsme primárně směřovali na seniorské kluby Senzační senior (Sensen). Otevíráme ale i možnost někomu dalšímu, kdo je starší šedesáti let a chtěl by tímto způsobem předat nějaké poselství,” říká vedoucí projektu Judita Matyášová (39).

Českou novinářku oslovily psycholožky z Varšavské univerzity, které projekt Dopis vnoučeti vymyslely. Chtěly zjistit, jestli seniory v Polsku, Německu a v Česku něco spojuje. „Cílem psycholožek je shromáždit dopisy a nějak je analyzovat. Já bych ale chtěla, aby dopisy byly doručeny těm, kterým jsou určeny, a to mladým lidem,” vysvětluje Matyášová, doktorandka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Neboj se prát za sebe i za druhé 

Vilma Svobodová (71) z Loun směřovala dopis své sedmnáctileté vnučce Tereze. „Kočičko moje zlatá, žij a užívej si života. Bez alkoholu, drog, ale s dobrými přáteli. Neboj se prát za sebe a někdy i za druhé — slabší, nemohoucí. Pamatuj, lásky a zklamání patří k životu, jako chleba a sůl. Mamka je jen jedna na světě, i když má někdy kecy,” píše Svobodová. 

V dopise také vzpomíná na zlomové okamžiky české historie. „Prezident Klement Gottwald zemřel. Mnoho věcí jsem tenkrát nechápala a postupem doby jsem si vše v hlavě srovnala. V té době se psaly dějiny krví a nikdo nic nesměl,” píše. Organizátorky se nejvíce obávaly, že senioři celý význam projektu pochopí jako impuls k sepsání svých vzpomínek. To se ale nestalo. „Nejde o to, sepsat svůj desítky let dlouhý život, ale najít v něm zlomové momenty, které dotyčného posílily. Čím si myslí, že by to mohlo právě mladé lidi inspirovat,” popisuje Matyášová. 

Není nikdo, kdo by poslouchal 

Někteří ze seniorů věnovali svůj dopis imaginárnímu dítěti. Patří k nim i Jiří Bárta (70) z Ostravy, který vlastní vnouče nemá. „Můj milý vnoučku/má milá vnučko, píši Ti v roce 2019 a nevím, jestli se vůbec někdy dočkám tvého narození. Pokud přece jen, tento můj dopis si sám(a) přečteš až ve své dospělosti a to tady už určitě s tebou nebudu,” píše Bárta. Tento typ psaní může působit smutně a trochu zklamaně. Díky projektu se ale i takové vzpomínky dostanou ke svým čtenářům. „Senioři by rádi někomu něco předali, ale není nikdo, komu by to mohli říct,” říká Matyášová. Dopis tak pro ně může být dalším pokusem, jak navázat kontakt se světem.

Ve svém dopise Bárta popisuje zrod rodinné kroniky, svá životní rozhodnutí, a celé své vyprávění doprovází mnoha příslovími a citáty. „Pokud dočteš, moje vnučko/můj vnuku, mé psaní až do konce a otevřeš si naší rodinnou kroniku, tak bych si po dočtení přál, abych se i já stal tvou hezkou vzpomínkou. A pokud se i ty ujmeš pokračování v jejím vedení, rád Ti seshora poděkuji,” zakončuje dopis Bárta. 

Dopisy na Instagramu

Od konce února se do výzvy zapojily desítky seniorů. Do uzávěrky, která je vypsaná na 17. března, chtějí organizátorky získat alespoň stovku dopisů. Následně by tato psaní chtěly zajímavým způsobem prezentovat mladé generaci. „Mladí jsou orientovaní na Instagram a tak bychom se rády spojily s různými osobnostmi, které na této sociální síti vystupují. Mnozí z nich podporují právě aktivity Sensenu, Konta bariéry a Charty 77,” popisuje Matyášová. Zároveň by tyto osobnosti mohly být součástí diskuzí, které se budou konat na podzim v regionálních klubech Sensenu. V nichse sejdou autoři dopisů s dětmi a teenagery.

Všechny dopisy budou zároveň uloženy v takzvané Národní kronice. Ta vznikla ve spolupráci Nadace Charty 77 a Národního muzea. Jejím cílem je vytvořit největší archiv vzpomínek na události každodenního života. 


Monika Kabourková
Monika Kabourková
Jsem studentka třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky a v redakci Generace20 působím pátým semestrem. Pokud nesepisuji články nebo absolventskou práci, tak rozvíjím svou představivost. Když mě potkáte, budu mít na jedné ruce dobrmana a na druhé francouzského buldočka.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.