Klíči jsme nezvonili, ale banány máme
Lidstvo během vývoje prochází jistými přelomovými okamžiky, které ovlivnily svět natolik, že se změnila mentalita i chování lidí. Míra těchto přelomů je samozřejmě odvozena od otevřenosti světa jako takového, ale přesto mají velice podobný charakter. Bývají vyvolány generací, která je nějak nespokojena se světem, v němž žije, přichází jistá revolta (nemusí to ale být násilná revoluce, tato změna může být postupná a může začínat jen malými náznaky, které se nakonec přelomí v další období), a přichází nová generace, která už zná jen „nový svět“. Domnívám se, a je to logické, že po každém přelomu právě taková generace nastupuje. Generace, do níž ti „revolucionáři“ vkládají veškeré naděje. Jsou to ti, co starý svět nezažili.
Možná ale mají lidé o této nové generaci trošku zkreslenou představu. Jako příklad si beru mé vrstevníky, pro tuto chvíli pojmenované Ztracená generace, i když se nejedná pouze o ty, kteří se narodili v roce 1989. Jsou to lidé, kteří zažili Sametovou revoluci maximálně ve věku, kdy jí naprosto nemohli vnímat. Byly jim maximálně čtyři roky.
Pro ty, kteří stáli na náměstí s klíči v ruce a zvonili za lepší budoucnost, byly jejich děti vizí demokracie. Ony (my) byly ty, které měly započít novou, lepší budoucnost plnou svobody. To byly ideály té doby. Do jaké míry ovšem mohou být demokratičtí? Jak moc jsme splnili vize našich rodičů?
Když se takové dítě narodilo, nemělo ani ponětí že se v blízké době (nebo zrovna v tom okamžiku) natolik změní svět. Změnil se ale i pro něj? Jeho rodiče sice už nemuseli stát frontu na banány a mohli číst Kunderu či Havla, jejich vzory chování se ale během jednoho dne nezměnily.
A právě tito lidé, tato generace byla ta, která vychovávala a ovlivňovala své děti. Ze své zkušenosti mohu říct, že moji rodiče i učitelé byli povětšinou zástupci starého řádu. Ráda bych se vyhnula slovu „komunistického“, protože později budu mluvit o hodnotách, které dle mého názoru nepochází prvotně od komunistů, ale táhnou se lidstvem už řádku let.
Jací tedy jsme? Jsme ti očekávaní svobodní, noví a čistí?
V žádném případě. Jsme dost podobní našim rodičům. Co je zadarmo, to je dobré a respekt ke starším nám není cizí. Například moje matka i babička jsou učitelky a tak mi pravidelně referují o tom, „jak jsou ty děti stále zlobivější a zlobivější.“ Otázkou je, zda jsou zlobivější jen z pohledu učitelů nebo jestli to tak skutečně je.
My jsme byli vychováváni rodiči ze starého řádu a z venku do nás narážely „západní trendy“. Byli jsme mladí a dokázali jsme se s nimi vypořádat, ale starý způsob výchovy nás stále brzdil. Nejsme tak dobří na počítači (teď mluvím o „přirozené“ dovednosti, nezahrnuje to ty, kteří se informatikou zabývají), v módě jsme většinou pozadu. Celkově jsme mnohem pomalejší než mladší generace.
S tím dle mého názoru také souvisí ten přirozený respekt. At´ už k učitelům, rodičům či obecně starším lidem. Když jsme vyrůstali my, naši vychovatelé v nás utvrzovali dojem, že oni jsou naším zdrojem informací. A povětšinou to tak i bylo. Pokud je někdo, kdo je jasně chytřejší a informovanější, než jste vy, vyvolává to ve vás respekt. Pokud jste zvídaví, chcete si toho člověka naklonit, abyste se dozvěděli co nejvíce. Generace po nás má už internet. Většina dětí ho začalo ovládat už v době, kdy se naučily číst. To je teď jejich hlavní zdroj informací. Pokud je dítě zvídavé, vše si už dávno „vygooglovalo“. Respekt k učitelům i rodičům se ztrácí, děti se ve škole nudí a zlobí. Jestli je to dobré nebo špatné, at´ posoudí generace budoucí.
My se musíme s tímto světem vypořádat a použít k tomu veškerou výbavu, kterou nám přenechal starý svět. Jestli to zvládneme a dokážeme odolat flexibilnějším mladším, ukáže až čas. Já osobně doufám, že ano.