Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček
Minulý týden prohlásil šéf Českých drah Miroslav Kupec, že za časté srážky vlaků v poslední dnech nemůže systém, ale jen strojvedoucí. Souhlasíte s tím?
Je to chyba strojvedoucího, ale otázkou zůstává, co bylo příčinou srážky a co ovlivnilo jeho pozornost. Problém je, že spoustu věcí si musíme dneska jako strojvedoucí dělat sami. Musíme si připojovat nebo odpojovat vagóny a lokomotivy, dělat sami zkoušku brzd, někdy dokonce zastupujeme i výpravčí. Dříve na tyto pozice byli určeni jiní lidé, ale jelikož České dráhy šetří a propouští, tak ta práce přešla na nás. A pak je člověk přetažený, myslí na to, jak už bude doma v posteli a z nepozornosti nebo únavy udělá nějakou chybu. Nejsme stroje, to by si vedení mělo uvědomit.
Není to asi jednoduché povolání…
To není. Člověk k tomu musí mít vztah a být i psychicky odolný. Nejhorší na tom pro mne je asi ranní vstávání. Několikrát do měsíce musím vstávat ve dvě nebo ve tři ráno. Do toho mám i několikrát noční, pak den nebo dva volno a zase třeba dva dny denní. Já to zatím zvládám, ale někteří kolegové si stěžují, že je toho na ně hodně. Plus je v tomto povolání hodně stresových faktorů. Není vůbec jednoduché brzdit se 400 tunovým vlakem plným lidí v rychlosti 120 km/h, když se najednou objeví v kolejišti auta, lidé nebo popadané stromy.
Stalo se vám to někdy, že byste měl auto na kolejích?
Auto jsem tam nikdy naštěstí neměl a doufám, že ani mít nebudu. Lidi tam ale už nějací byli. Když jsem je viděl, začal jsem troubit a modlil se, aby uskočili, což se díkybohu zatím vždy stalo.
Škola pro mašinfíry není
Strojvedoucím jste už pět let. Jak jste se k té práci dostal?
Od mala jsem si hrál na strojvedoucího. Když jsem byl starší, začaly mě zajímat různé počítačové simulátory na řízení lokomotivy, a tak jsem ji začal řídit, i když tenkrát jen virtuálně. Šel jsem si za svým snem a jsem št´astný, že jsem to dokázal.
Co musí člověk absolvovat před tím, než poprvé sám usedne do kabiny a rozjede vlak?
Vyloženě škola na to není, ale předpokládá se, že ten, kdo chce tuto práci vykonávat, bude mít za sebou nějakou odbornou školu, nejlépe s maturitou.Já jsem studoval střední průmyslovou školu dopravní v Praze. Pak jsem absolvoval u Českých drah přijímací pohovor a vzali mě. Následoval dílenský zácvik, kdy jsem byl přidělen pod mistra a spolu s dalšími kolegy jsem opravoval lokomotivy nebo vagóny. Potom jsem musel udělat zácvikový kurz, dále zkoušku na strojvedoucího, a následně takzvané najíždění, což je zácvik už za jízdy s nějakým zkušenějším kolegou a pak ještě další zkoušky, než jsem konečně mohl jet sám.
Jak dlouho to trvalo, než jste měl všechny kurzy a zkoušky hotové?
Trvalo to bezmála rok, než jsem prvně mohl začít řídit sám.
Svatba na nádraží
Říkal jste, že jste chtěl být strojvedoucím od dětství. Nepřišel jste v dospělosti o iluze?
Nepřišel, je to pro mne stále i koníček. Jsem i členem spolku Kolej – to je klub, kde se zabýváme opravou historických vagónů a vozidel. Momentálně máme v provozu jednu posunovací lokomotivu z roku 1969, se kterou jezdíme v oblasti Českého ráje a ještě jeden motorový vůz, se kterým jezdíme asi nejvíc. Kdokoliv si u nás může objednat svůj vlak a můžeme pak s ním jezdit v rámci celé republiky. Tyto historické lokomotivy ale může řídit jen ten, kdo má speciální zkoušky a to jsme ve spolku momentálně tři.
Když je pro vás práce i koníčkem, žádné starosti a trápení z ní nemáte?
Práci si domu netahám. Občas ale vlastně ano, když se s manželkou, co dělá vlakvedoucí, bavíme, jaký jsme měli den. Někdy spolu ale i jezdíme v jednom vlaku, což je milé.
Seznámili jste se ve vlaku?
Možná to zní legračně, ale je to tak. Já řídil rychlík z Turnova do Prahy a ona v tom vlaku dělala průvodčí. Při cestě zpět jsme si začali povídat, přeskočila jiskra a po roce jsme se vzali.
A svatba byla na železnici?
Ano, brali jsme se loni na nádraží v Rovensku pod Troskami. Přijeli jsme tam i se všemi hosty vypůjčenou historickou mašinou z Turnova, na nádraží jsme se vzali a po obřadu jeli zase zpátky do Turnova, kde jsme měli v železničním depu hostinu a oslavu. Zpátky jsem vlak řídil já, takže jsme do toho společného života doslova společně vjeli.
