Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
Vlevo sportovní komentátor Jan Homolka a v pravo hudební redaktor Václav Hnátek. Zdroj: Archiv Jana Homolky a Václava Hnátka

Kdo chce pracovat v médiích, musí se vzdát volného času, shodují se bývalí studenti VOŠP

Novinařina se nedá naučit teorií. K tomu se přiklání Václav Hnátek (35) a Jan Homolka (35). Své poměrně klidné studium na Vyšší odborné škole publicistiky v jednadvaceti letech vyměnili za chaos a adrenalin v redakcích. Hnátek si své místo našel v kulturním oddělení MF Dnes. Letos v září po dvanácti letech z práce odešel a živí se jako novinář na volné noze. Homolka začal při studiu pracovat pro televizi Eurosport, kterou po deseti letech vyměnil za O2 TV, kde dělá sportovního komentátora.

VOŠP jste v průběhu studia předčasně ukončili a nastoupili do práce v médiích. Nelitovali jste někdy svého rozhodnutí? 
VH: 
Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem školu nedokončil. Nepatřím k těm, kteří prahnou po titulech a v soukromé svéře vám nějaký diplom ani nechybí. Neskromně si myslím, že všeobecný rozhled mi nechybí. A to je podle mě daleko důležitější, než dokončené akademické vzdělání. Převážně u novinářského oboru, kde se člověk nejvíce naučí reálnou praxí. A ten základ, že zpráva má být vyvážená, novinář si nemá vymýšlet a podobně, to snad za pár semestrů dostanou do každého.

JH: U mě těch důvodů k ukončení studia bylo více. Na konci druhého ročníku jsem měl vážnou autonehodu, ze které jsem se zdravotně poměrně dlouho dostával. Poté, co jsem se uzdravil, jsem se rozhodl ucházet o pozici sportovního komentátora v televizi Eurosport, kam mě k mému štěstí přijali. Najednou neexistovalo nic jiného. Učil jsem se každým dnem za pochodu. To mi dalo daleko víc než škola. Zrovna u sportu jsem o tom přesvědčený. Takže svého rozhodnutí rozhodně nelituji. Kdyby ale nyní přišla otázka, jestli bych se býval na VOŠP přihlásil znovu, odpověděl bych ano. 

Dobré vzpomínky na školu nám zůstaly

Jak s odstupem času na školu vzpomínáte? 
VH: Vzpomínám na ní docela rád. Jak jsem říkal, čistě novinářské vzdělání není v téhle branži tak moc potřebné, ale nebýt mojí alma mater, tak nejsem tam, kde jsem teď. Nikdy jsem nebyl přehnaně ambiciozní a horlivý student, takže jsem školou nějak procházel. V rámci letních praxí jsem se dostal do MF Dnes a nakonec jsem tam zůstal. Tehdy to pro mě byla úžasná příležitost. Byl jsem věčný stydlín, který nerad telefonuje s cizími lidmi, což je u novináře divná vlastnost, které jsem se dodnes úplně nezbavil. Kdyby nebyla ta možnosti, jít do médií už jako student VOŠPu, tak nevím, co bych nyní dělal.

JH: Já jsem díky škole potkal několik dobrých přátel a nynějších kolegů. Patrika Vacka, ten pracuje v deníku Sport, nebo třeba Michala Micku, který komentuje fotbal. Spousty znalostí jsem si ze školy odnesl, ale jiné mi přišly zbytečné. Například výklady z hodin křest´anství. Rád ale vzpomínám na hodiny sportovní publicistiky. Díky formám výuky jsem se vždy zasmál a bavilo mě to.

Nebylo to pro vás náročné, když jste z teoretických výkladů ve škole přešli do plnohodnotné praxe?
VH: 
Pro mě to byl obrovský skok. Dříve na škole nebylo tolik lidí, kteří se v médiích aktivně pohybovali. Proto když jsem přišel do kulturního oddělení MF DNES, tak to bylo něco naprosto nesrovnatelného. Budu se opakovat v tom, že novinařina je řemeslo, které se nejlépe naučí praktickým používáním. Stejně jako ševce nenaučí teorií ve škole šít boty, ale musí si sednout na verpálek a zkoušet to. Moje první články za moc nestály a nelze než děkovat starším a zkušenějším kolegům editorům, kteří se mnou měli trpělivost. I později na mě samozřejmě občas někdo řval, když jsem udělal něco naprosto špatně. Ale tím se nakonec člověk učí nejvíc.

JH: Já osobně jsem ten přesun mezi teorií a praxí jako problém neviděl. Odjakživa jsem se viděl v terénu. Takže jsem do světa médií skočil po hlavě a bez obav.

Naší výhodou je, že nemáme rodiny

Ovlivnila práce v médiích nějak zásadně váš osobní život?
VH: To rozhodně. Člověk nemá skoro žádný volný čas, když tuhle práci dělá. Lidé si mysleli, jak to mám skvělý, když chodím na koncerty zadarmo. Jasně, šel jsem na koncert zadarmo do O2 arény, ale v redakci jsem normálně seděl do šesti. Takže jsem potom spěchal na půl sedmou vyzvednout si lístek. Koncert reálně začne někdy v devět večer a skončí v půl dvanácté. Potom mě čeká cesta domů, psaní recenze, ořezání fotek a než to člověk celé zpracuje, tak jsou třeba tři hodiny ráno. Což z toho ve výsledku dělá další osmihodinovou šichtu, samozřejmě neplacenou. Obrovská výhoda v tomhle režimu je absence rodiny. Člověk tak zanedbává jen sebe sama.

JH: Média jsou krásná věc, ale časově náročná. Navíc pokud je někdo sport´ák, tak na volné víkendy, večery a cestování může zapomenout. Nikdy bych ale neměnil, tuhle práci miluji. Mohu se jí věnovat naplno, protože rodinu zatím nemám. Této kapitole svého života nechávám volný průběh.

Je něco, co je pro vás v novinařině výzvou?
VH: 
Pro mě jsou výzvou například všechny rozhovory v angličtině. Nemám takový jazykový talent. Dorozumím se, ale dalo by se to ještě vést lépe. Když píšete o muzice, tak se interview dělají převážně po telefonu. Jede sem například hrát nějaká kapela a pro promotéry není moc zajímavý rozhovor, který se udělá před koncertem a vyjde den po něm nebo za týden. Takže to vše funguje na dálku. A telefon je koneckonců pořád jen sto let stará technologie, kde vše chrčí a někdy vypadává signál. Člověk na druhé straně může být starý, mluvit se skotským přízvukem a ještě je mu to třeba celé nějak jedno. Tak z toho se poté ty informace dolují hodně obtížně. Abych řekl pravdu, tak před každým takový rozhovorem jsem pěkně nervózní.

JH: No, to já mám naopak největší problém s triviálními věcmi. Třeba když uvádím kluky, kteří komentují. Jsem v takovém „laufu“ a zaujetí, že pak ani nevím, kteří kolegové tam jsou. Takže si jejich jména pro jistotu píšu na stoleček. Je to docela paradox, že si nejvíce kontroluji takové maličkosti. Myslím ale, že výzvou je i udržet si zapálení pro práci. Když člověk ztratí motivaci a vášeň, tak jako komentátor musí skončit. Proto se pokouším jiskru v práci neztratit a nebýt v budoucnosti trapný komentátor.

Oba jste ze svých startovních pozic v médiích odešli. Z jakého důvodu jste se k této změně rozhodli? 
VH: 
Byla to už jakási únava materiálu, možná klasická vyhořelost. Dvanáct let jsem pracoval pro MF Dnes, před sedmi lety nám k tomu přibyly povinnosti na iDNES.cz. Navíc ty poslední čtyři roky na pozici hudebního redaktora byly hodně intenzivní. Dělal jsem jak online, tak tištěné noviny zároveň a asi jsem si potřeboval oddechnout a vypadnout z toho nekončícího kola. Velká média dnes bohužel fungují tak, že se nic nedá dělat pořádně, na články není čas ani možnost se soustředit. Takže za odchod mohla jak únava, tak dejme tomu nespokojenost se systémem v práci. Nyní jsem na volné noze a jsem k dispozici těm, kteří o moje články stojí.

JH: U mě rozhodlo srdce. Když jsem šel na konkurz do Eurosportu na post komentátora, tak jsem byl mladý ucho. Při výběru možná sehrála roli náhoda a štěstí. Nějak to do sebe ale zapadlo. A za dva měsíce jsem komentoval tenisový zápas Agassi-Blake na US Open. Za Eurosport jsem odkomentoval přibližně jedenáct tisíc hodin naživo. Ale cítil jsem, že potřebuji změnu. Nechtěl jsem celý život strávit zavřený ve studiu a srdcem mě to táhlo jinam. A když se objevila O2 TV, tak nebylo o čem přemýšlet. Vidina toho, že komentuji Baník-Sparta přímo z Ostravy, mě pohltila. Bylo to těžké rozhodnutí, ale bylo správné. Každým dnem se o tom přesvědčuji a tam, kde jsem, jsem rád.


Monika Kabourková
Monika Kabourková
Jsem studentka třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky a v redakci Generace20 působím pátým semestrem. Pokud nesepisuji články nebo absolventskou práci, tak rozvíjím svou představivost. Když mě potkáte, budu mít na jedné ruce dobrmana a na druhé francouzského buldočka.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.