Kamarádství nefunguje na základě smlouvy, říká dobrovolník
Slova pomoc, přátelství, podpora, péče a prevence vyjadřují význam dobrovolnického programu Pět P.Ten je určen dětem od šesti do patnácti let, které mají vlastní rodinu, ale v životě to mají různými způsoby složitějšínež jejich vrstevníci. Jeden dobrovolník vždy s jedním dítětem, tráví dluhodobě část svého volného času. Také Jáchym (12) získal takto kamaráda, kterému se může svěřit, sdílet s ním společné zájmy a prohlubovat sociání, komunikační a jiné dovednosti.
Jáchym trpí autismem a potřebuje tak, jako podobně nemocné děti, v životě určité rituály a dlouho nedokázal komunikovat s druhými. Do programu ho přihlásila maminka. „Z počátku jsem si nemyslel, že je to dobrý nápad, ale teď jsem za to rád. Našel jsem si hodně kamarádů,“ říká Jáchym. Tím hlavním je pro něj Miroslav Komeda (28), jeden z mála mužských dobrovolníků. Tráví spolu již rok a půl jedno odpoledne v týdnu. Ostatní přátele poznal na táborech či výletech pro všechny účastníky programu Pět P.
Alespoň deset měsíců kamarádství
Seznámili se v klubovně Pět P. Oba dva na sobě právě měli dresy svých oblíbených fotbalových mužstev – Miroslav Komeda fandí Spartě Praha a Jáchym Bohemians Praha 1905. „Jáchym hned řekl: ‚Hele Spart´an!‘ a už jsme se bavili o sportu,“ vzpomíná Komeda, jak si hned padli do oka. Nyní jsou z nich opravdoví přátelé.
Každý dobrovolník na začátku podepisuje smlouvu, ve které slibuje minimálně deset měsíců spolupráce. Komeda si z tohoto termínu však od počátku nic nedělal: „Neberu to tak, že se Jáchymovi musím po tu dobu věnovat. Kamarádství nefunguje na bázi nějaké smlouvy.“ Tak jako mnozí ostatní i oni dva tuto dobu překročili a vídají se i nadále. Průměrná délka vztahu dobrovolník – dítě je podle koordinátorky Radky Koutové 19 měsíců.
Psycholog Jeroným Klimeš tvrdí, že by měl každý dobrovolník počítat s tím, že se v podstatě zavazuje na delší dobu: „Za ten necelý rok si vytvoří dítě k dobrovolníkovi citovou vazbu a je pak složité mu říct, že to končí.“ Dalším problémem, který by z této dobrovolnické činnosti mohl plynout, je podle něj žárlivost rodičů. Koutová uvádí, že se tomu snaží předejít ujasněním jednotlivých rolí. Rodiče mají možnost si jednou týdně „odpočinout“ a dobrovolník má být jen starším kamarádem.
„S dětmi je větší legrace než s dospělými“
Miroslava a Jáchyma spojuje především zájem o sport. Svá společná odpoledne tak tráví nejraději na fotbalovém, hokejovém či basketbalovém zápase. To, že mají tento společný koníček, však není náhoda. „Skládáme dvojice tak, aby si dobrovolník i dítě navzájem sedli, měli nějaký společný zájem a aby dobrovolník chování dítěte či jeho životní příběh dobře zvládl,“ vysvětluje Koutová. Doplňuje, že dobrovolník je informován o všem, co o dítěti vědí. Pokud má tedy například problémy s krádežemi, dobrovolník si může sám zvolit, zda do toho chce jít.
Miroslav Komeda se chtěl účastnit programu od chvíle, kdy se o něm dozvěděl na internetu. „Jsem rád s dětmi, je s nimi větší legrace než s dospělými,“ říká. Jeho rodině a přátelům se však tento nápad zpočátku příliš nelíbil. Obávali se odpovědnosti, kterou ponese. Ve skutečnosti má však dobrovolník jen občanskou odpovědnost, nepřebírá tu rodičovskou. „Musí například poskytnout dítěti první pomoc a oznámit to jeho zákonnému zástupci. Je to stejné jako kdyby se třeba starala babička o vnouče,“ vysvětluje Koutová. Dodává, že je zároveň každý dobrovolník pojištěn pro případ, že by dítě něco ztratilo, rozbilo nebo se mu něco stalo: „Škodu lze pak uhradit z pojištění.“
Dobrovolníci mají po celou dobu účasti na projektu odborné vedení. Na začátku podstoupí psychotesty a školení. V průběhu pak odevzdávají reporty z jednotlivých setkání se svými „svěřenci“ a jednou měsíčně se účastní supervizí. Tam si mezi sebou sdělují zkušenosti a probírají případné problémy. „My s Jáchymem žádné nemáme, ale ostatní občas řeší například to, že je komplikované domluvit si společně schůzku,“ popisuje Komeda.Pět P mu umožnilo věnovat se trochu práci s dětmi, kterou má rád, a Jáchymovi například najít si kamarády i mezi vrstevníky. To pro něj bylo dříve obtížné.
Program Pět P versus hotitelská péče
Program Pět P by se mohl mnohým plést s hostitelelskou péčí. Je mezi nimi však několik rozdílů. Zatímco v Pět P má dítě vlastní rodinu a dobrovolník s ním jednou týdně tráví čas jako jeho starší kamarád, v hostitelství děti pocházejí z dětských domovů. Fungující rodina si je občas bere k sobě třeba na víkend a pomáhá jim tak zařadit se do života mimo ústavní péči.
