Jen v Jaltě se cítím doma, bydlet bych tam ale už nechtěla, přiznává rodačka z Krymu žijící v Česku
Hře na hudební nástroj se violoncellistka Anna Boiprav chtěla věnovat už od malička. „Máma je profesionální klavíristka a táta profesionální hráč na akordeon. Začínala jsem se učit hrát na klavír a v devíti letech přešla na violoncello, protože se mi líbil jeho tón,” říká Boiprav. Ve dvanácti letech se s rodinou přestěhovala z krymského přímořského města Jalta do Moskvy. „Přestěhovali jsme se proto, že v Jaltě není žádná profesionální hudební škola a v Moskvě je jedna z nejlepších na světě,” vysvětluje Boiprav. Každé léto se ale do rodného města vrací, protože ho má ráda a jen tam se cítí být doopravdy doma.
Z Moskvy do Prahy
V osmnácti letech dostudovala hudební školu Imeni Gnesinykh. Rozhodla se opustit nejen Rusko, ale i rodinu. „Tuto konzervatoř vystudoval profesor, který v té době učil na HAMU. Často jezdil k nám na akademii do Moskvy, kde jsem se s ním poznala. Řekl mi, že hraji dobře a rád by mě viděl na přijímacích zkouškách v Praze,” vypráví.
Aby zvládla přijímací zkoušky na HAMU, které byly v českém jazyce, navštěvovala nejdříve konzervatoř v Plzni. „Měli jsme tam kolektivní výuku, takže za dva roky jsem se naučila mluvit i psát docela obstojně. Výuka hry na hudební nástroj ale nebyla tak kvalitní,” vysvětluje. Zpočátku měla veliký problém se v cizí zemi dorozumět. Uměla jen základy a nejtěžší pro ni bylo pochopit, co jí říkají druzí. „Jednou mi volali operátoři z Vodafone, jestli jsem s jejich službami spokojená. Rozuměla jsem jenom název mobilního operátora, takže jsem česky řekla, že nevím, o čem mluví a oni to se mnou radši vzdali,” vzpomíná. Ale rychle se aklimatizovala a po jedenácti letech strávených v Česku se naučila mluvit dobře. Dopomohli jí k tomu kamarádi, ale i HAMU, kde musela mluvit i psát česky. Ruský přízvuk a občas špatné skloňování u ní ale stále přetrvávají.
Poznámky k původu slýchá i dnes
Ačkoliv tu žije dlouho, několikrát se setkala s nepříjemnými komentáři na svou osobu. Nejhorší zážitek, na který si vzpomíná v souladu s původem, se jí stal krátce poté, co se Krym připojil v roce 2014 k Rusku. „Byla jsem s kamarády na party a mluvila jsem tam s jedním Čechem. Zeptal se mě, odkud jsem, protože uslyšel můj přízvuk. Myslel, že pocházím ze Slovenska. Řekla jsem, že z Ruska a on se otočil a odešel, aniž by cokoliv řekl,” podivuje se Anna Boiprav, jelikož jí přijde hloupé soudit člověka na základě toho, kde se narodil. I dnes občas slyší od svých přátel vtipy a narážky, ale nijak se jí nedotýkají. „Většinou to jsou komentáře typu ,tady je zima jako na Sibiři‘ nebo ,v Moskvě chodí po náměstí medvědi a my hrajeme na balalajku a pijeme vodku‘,” dodává.
V Praze žije Anna Boiprav od svých osmnácti let, proto si v Česku zařídila trvalé bydliště. S administrativními záležitostmi díky tomu nemá žádné problémy. Když se přestěhovala do Prahy, v dokladech měla ruské občanství a trvalé bydliště na Krymu. „Ačkoliv tu Krym není uznávaný jako součást Ruska, s papírováním jsem tehdy problémy neměla, což mě udivilo,” říká. Zato její matka před několika lety turistické vízum do České republiky nedostala. „Dali jí ho až poté, co si přepsala trvalé bydliště z Jalty na Moskvu,” upřesňuje.
Na Krymu nebyla voda ani elektřina
Jelikož na Krymu strávila dětství, vrací se tam každé léto na prázdniny. Životní situace se podle ní od roku 2002, kdy se odstěhovala, zlepšila. „Když jsem byla malá, Ukrajina nám každý den během jara a podzimu vypínala elektřinu. Nechápala jsem proč. Svítit jsme si museli svíčkami,” vypráví. Navíc neměli k dispozici ani teplou vodu. Po celý rok tekla jen studená. „Tu jsme si mohli napustit jen ráno a večer, přes den netekla ani studená. Ráno jsme ji napustili do velikých kastrolů a pak podle potřeby ohřívali,” popisuje situaci, která byla na Krymu před sedmnácti lety.
Před pěti lety sledoval Krym celý svět. Občané si tam totiž odhlasovali připojení území k Rusku. „Měli jsme referendum a lidé sami rozhodli o budoucnosti poolostrova. S výsledkem nesouhlasila asi čtyři procenta obyvatel. Většinou to byli Ukrajinci a Tataři,” dodává. Jenže Krym byl už před konáním referenda obsazen neoficiálními vojáky ruských ozbrojených sil. Průběh i výsledky proto kritizovaly členské státy Evropské Unie i Spojené státy. Odtržení Krymu nakonec neuznaly.
Rusko je stát oligarchů
S připojením Krymu k Rusku nemá Anna Boiprav žádný problém. Stejně jako s tím, že je ruským prezidentem Vladimir Putin, který některými svými činy vzbuzuje u mnoha lidí kontroverzi. „Ne se vším, co řekne, souhlasím, ale myslím, že pro zemi je tou nejlepší volbou,” říká. Domnívá se, že by Rusko mělo mít v čele někoho silného a ne liberálního nebo velmi tolerantního. „Je to stát oligarchů a pokud jim bude vše dovoleno, rozkrade se to tam do posledního rublu,” myslí si.
Do Ruska i na Krym se každý rok vrací, žít by tam ale nechtěla. „Ne snad proto, že by se mi na těchto místech nelíbilo, ale mám ráda změny. Můj sen je vystupovat s violoncellem v newyorské koncertní hale Carnegie Hall a londýnské Albert Hall. I to je důvod, proč bych chtěla žít v jednom z těchto dvou měst,” doplňuje Boiprav. V nejbližších pěti letech se ale stěhovat nechystá. Zvláště kvůli souboru ERRAI trio, se kterým vystupuje hlavně v Česku, Německu nebo Turecku.
