Je tu dobrá parta a nezažiju nudu, říká profesionální voják
„Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice.“ Tak začíná slavnostní vojenská přísaha, jíž v den výročí vyhlášení samostatnosti Československa skládalo na Hradčanském náměstí na pět stovek mužů a žen ve vojenských uniformách. Budoucí posily české armády. Ti, kteří se rozhodli dobrovolně vstoupit do armády.
Podle Jana Ledviny, jednoho z přísahajících, to byl silný zážitek, na který jen tak nezapomene. „Je to vlastně jediná doživotní přísaha, kterou člověk za svůj život skládá,“ říká vojín. Je jedním z těch, co tvrdí, že základní vojenská služba by se měla obnovit, protože dnešní mládeži chybí smysl pro řád a disciplínu.
Přes testy neprojdou všichni
Mladých, kteří se dobrovolně hlásí k výkonu vojenské služby, v současné době mnoho není. V letech 2009 až 2011 se do armády přihlásilo zhruba 1 100 dobrovolníků. Nízké počty branců však nesvědčí jen o nezájmu veřejnosti sloužit vlasti, ale také o náročnosti vstupních testů. Každý, kdo chce být profesionálním vojákem, musí podstoupit psychologické a fyzické testy. Jen dotyčný, který uspěje, dostane povolávací rozkaz.
Ale i když se budoucímu profesionálnímu vojákovi v téhle věci poštěstí, nemá ještě zdaleka vyhráno. Čeká ho tvrdý výcvik, který není pro slabé povahy. Podle Romana Pohludky, vojína ze 72. mechanizovaného praporu, má služba vlasti dvě strany mince. „Dělám práci, která mě baví, jsem v kolektivu skvělých lidí a není tu stereotyp. Ale je to práce obtížná, což pociťuji i na svém zdravotním stavu,“ popisuje Pohludka úskalí vojny. Ale jak sám říká, nestěžuje si. Podle svých slov by jinou práci dělat nechtěl. „Čeští vojáci se dnes řadí k celosvětové špičce. Přece jen jsme profesionálové,“ dodává.