Jak jsem byla novinářským stínem aneb jeden den s Martinem Kézrem
Martin Kézr na tiskové konferenci, Foto: Jana Křeménková
Nechávám tedy neoprávněného hudrování a za chůze snídám a dumám nad tím, co si vybavuji o sportovním novináři jednoho prestižního deníku, který už pět let učí na Vyšší odborné škole publicistiky.
Narodil se před téměř 42 lety v Hradci Králové. Chtěl být kriminalistou, vystudoval práva, ale přišla sametová revoluce a najednou byl v Právu. Vždycky ho totiž bavil sport a tam mu dali příležitost o něm psát. Napsal pár knih, je odborníkem na český hokej. Tyká si s Jaromírem Jágrem a dělal rozhovor třeba s Niki Laudou nebo s Jean-Claude Van Dammem. Nemluví s ním jeden český hokejista, protože o něm kdysi napsal nepříjemnou pravdu. Který? To snad ani není důležité.
Ve škole nám Martin Kézr neustále opakuje, že novinář musí ovládat kouzlo první věty. Taky že musíme být vždy připraveni psát o každém tématu, které určí. Ještě si živě vzpomínám na testy o Gottovi nebo Škodovce. Zatímco přemýšlím nad pokorou, objektivitou a zodpovědností, které do nás vtlouká, přicházím krátce před půl devátou ráno k aule VOŠP.
Dokonce jsem cestou nasbírala dvě minuty k dobru. Jen teď nemůžu jaksi popadnout dech. Ale dnes tu nejsem od toho, abych mluvila. Musím se pořádně dívat a poslouchat. Když jsem za panem Kézrem přišla minulý týden s návrhem natáčení jednoho jeho pracovního dne na kameru, „nesetkala“ jsem se s úspěchem. Protože se ale, jak nás ostatně sám učí, nemáme v mediálním úsilí nikdy vzdávat, umluvila jsem ho pro kompromis. Dnes píši reportáž na téma jeden den s Martinem Kézrem.
Já snad skočím z okna
První, co nás čeká, je hodina sportovní publicistiky, která patří ve školek nejpopulárnější, ale dnes bude trochu odlišná než jindy. Studenti budou zkoušet živé komentování podle televizního záznamu. Snažím se rozepsat propisku, když v tom vchází Kézr, zakrátko následován čtyřmi studenty. Moc nás tedy není, říkám si. Stejně to vnímá zdá se i profesor a ptá se alespoň těch pár přítomných, jestli se na dnešek připravili. Tři z nich nesměle pokyvují hlavou a čtvrtá slečna povídá, že tu minule nebyla a neví tedy, oč jde. „To jste si ale měla zjistit, já snad skočím z okna,“ hřímá jen naoko vážně Kézr a vysílá mě, jestli další studenti nečekají u televizní učebny.
Otvírám dveře na terasu, kde dva nacházím. Předávám vzkaz, že se mají dostavit do auly, a pokračuji dále. V horním studiu nacházím na výuku další čekající. Tak tenhle úkol jsem splnila dobře, chválím se. Cestou dolů zakopávám o vlastní nohu nejspíše proto, aby mi zase kleslo právě přerostlé ego.
Mluvte, jak vám jazyk narost
Kézr zatím sleduje přípravný text možného budoucího komentátora se slovy: „To jste psal před deseti minutami. Jsem na vás zvědavej,“ a aktivuje záznam s házenou, promítaný na plátno. Píši si nějakou poznámku, ale v tom slyším ránu. Jeden student se snažil zatáhnout roletu a ta se právě s hlasitým žuchnutím zhroutila. „Hušek demoluje školu,“ pohotově reaguje Kézr a dodává, že to má uklidit tak, at´ škoda není tak viditelná. „Předchozí politická debata se protáhla a vy se dostáváte na televizní obrazovky ve druhé minutě utkání. Musíte dostat diváka do obrazu a začít komentovat. Do ničeho se nestylizujte, mluvte, jak vám jazyk narost, civilně, spisovně a srozumitelně. Já vydám pokyn do režie. Jedem.“ První statečný zkouší své umění.
Stop, stop, stop. Kézr se chytá za hlavu a rozebírá nedostatky právě proběhlého výstupu. Zakazuje mlčení, na což mu nešt´astný komentátor odpovídá: „No jo, ale co mám říkat?“ Třídou burácí smích. „Od toho jsem vám zadal tu přípravu,“ pokračuje Kézr. „Musíte prodat všechno, co víte.“ Slova ale docházejí i dalším. „Nesmíte mlčet, i kdybyste měli vyprávět o svém dětství.“ Vybízí studenty, at´ jdou blíže. At´ si k tomu třeba lehnou, jen když jim bude pohodlně. Jeden brazilský komentátor prý u fotbalového přenosu běhá. Za utkání tak zdolá dva až tři kilometry. Pokračujeme. „Vážení diváci, teďka jsem v prdeli, protože nevím, co dál říkat,“ snaží se jeden ze studentů prvního ročníku. Studentovi „s roletou“ komentování jde, ale komolí jména. „Na to pozor, já vám taky neříkám Houšek, ale Hušek,“ zlobí se Kézr.
Folimanka? Hned pod Nuselským mostem!
Studentské pokusy sklouzávají k otrockému popisu probíhající akce. Kézr opakuje, že je třeba prodávat vědomosti. „Představte si, že se ve dvě ráno na ten přenos dívá babička, která si po obědě zdřímla a teď nemůže usnout.“ Komentátor oponuje, že se právě snaží, aby usnula. „Proto si ale neplatí koncesionářské poplatky,“ reaguje Kézr.
Změna. Začíná se komentovat ve dvojicích. „Domluvte si signály, jak si předáte slovo. Můžete si šahat třeba na hlavu.“ Házenou střídá basket na Folimance a studenti se ptají, kdeže ten areál je. „V Praze. Když byste skočili z Nuselského mostu, tak jste na Folimance,“ odpovídá Kézr, ale samozřejmě popisuje cestu i jiným způsobem. „Když něco nevím, tak o tom nemluvím ani nepíšu, nevymýšlím si,“ dodává k originálnímu pojetí komentáře dalšího studenta a stahuje roletu. Ozývá se varování, aby mu nespadla. „Nejsem Hušek,“ říká profesor a bezpečně dokončuje pohyb. Z upovídané studentky ve třetí řadě dělá expertku, která se tak rázem stává televizním hostem. „A je tam,“ hlásá komentátorské stanoviště. Kézr se opět chytá za hlavu. „To vypadá, že jste si udělal s expertkou hezkou chvilku a ještě o tom informujete diváky.“
Pokračujeme a dozvídáme se o útoku ze zóny. „To je zóna?“ startuje Kézr. „Máte smůlu, že jsem ten basket hrál. Kde je fixa, ukážeme si zónu. Já vám to plátno klidně pomaluju, abyste se orientovali! Když může Hušek ničit školní vybavení, tak já taky,“ naštěstí jen žertuje.
„Škola tady už vychovala některé špičkové komentátory, to by bylo, abychom nezískali dalšího,“ hřmí opět Kézr a znovu rozjíždí záznam. Do konce hodiny jsem ještě slyšela, že jedna hráčka miluje Harryho Pottera a v zápase předvedla své čarodějnické umění. Další prý zbožňuje Coca-Colu a Sandru Bullock. Pan Kézr se chvíli schovával za tabulí a jen vykukoval, chvíli stál zády ke třídě a čelem tloukl o tabuli a chvíli jen rezignovaně seděl na židli s rukama pod bradou. „Bohužel, pro některé bohudík, musíme končit. Pokud neovládáte základy toho sportu, nejste schopní komentování zvládnout. To platí i pro psaní. Bez základní znalosti, jak se to dělá, nic nezvládnete,“ shrnul přednášku a rozloučil se. Mírným hlasem ještě dodal, aby během příštího týdne všichni poslouchali a vnímali práci jiných. „Můžete se jen přiučit.“
Stává se, že po sobě novináři křičí, ale to je jen ku prospěchu věci
„Pojďte, stíne,“ dostávám novou přezdívku a společně vyrážíme na schůzku s vedením. Cestou nás zastavuje studentka kvůli školnímu zpravodajskému webu. V kanceláři tajemnice školy zase řešíme pár provozních záležitostí a bez sebemenší přestávky běžíme na výukovou poradu týdeníku prvního ročníku v rámci předmětu Publicistická tvorba. Ten navazuje na Tvorbu tištěných médií, v níž se studenti učí, jak vlastně články napsat, upravit i zlomit a teď v letním semestru si vytváří vlastní týdeníky.
Jsme na redakční schůzce Echa a pan Kézr studenty upozorňuje, že se blíží konec společného setkávání. Z pléna se ozývá: „Jééé“. „Jaký jééé, to já bych měl říkat jééé,“ žertuje Kézr a dodává, že se ho v druháku stejně nezbaví. „Alespoň že tak,“ ozývají se někteří. Najednou atmosféra zhoustne. „Neobstáli jste v týmové práci,“ začíná k prvákům promlouvat Kézr. „Vytratil se u vás týmový duch. Buď ho znovu najdete, nebo ho do vás budu muset transplantovat. Minule jste prokázali absolutní ztrátu úcty k sobě. Stává se, že po sobě novináři křičí, ale to je jen ku prospěchu věci. Redakce se nedá vést diktátorsky. Opust´te od dětské umanutosti a zapomeňte, kdo komu šlápl na kuří oko.“
„Stín“ Martina Kézra, Foto: Jana Křeménková
Kézr vypisuje nové volby do čela redakce. Přítomní sepisují na papír navrhované kandidáty a já od spolužáků dostávám otázku, co tam dělám a zda-li mě nenasadil Rozhled. Prváci na VOŠP jsou v předmětu Publicistická tvorba totiž rozděleni na dvě skupiny. Jedna vydává Echo, druhá ten zmíněný Rozhled. Ujišt´uji tazatele, že nejsem žádný dvojitý agent a následuje test. Dvacet otázek zaměřených na aktuální dění, které zaznamenala česká média za posledních pět dnů. Správných odpovědí je zhruba polovina. Jak se jmenuje kniha Petry Soukupové, která dostala cenu Magnesia Litera? „Zmizet! To bych někdy radil i vám,“ komentuje výsledky Kézr.
Jé, hele, pitomec! A další…
Volby pokračují. Jestliže neproběhnou úspěšně, bude muset každý člen redakce vytvořit celé šestistránkové číslo sám. Pod tíhou této informace nabývá redakce životaschopné podoby. „Věděl jsem, že díky nátlaku dospějete k dohodě. Musíte být tolerantní. Já taky občas pracuji s lidmi, kteří mně nejsou po chuti nebo naopak já jim. Když někdy ale potkáte některého z mých kolegů, tak ne, že budete volat: „Jé, hele, pitomec. A další.“
Píši si poznámky a slyším dnes už druhou ránu. Tentokrát nebyla zničena roleta, ale fotoaparát. „Hodit objektiv děvčeti do výstřihu je originální způsob seznamování,“ vtipkuje Kézr. Do konce hodiny se zformovalo nové vedení Echa, které má za týden předložit výsledek své práce.
Pravda je většinou někde uprostřed
U kabinetu potkáváme profesorku Miklušákovou a sdělujeme jí, že jsme jí zabrali učebnu. „Aby toho nebylo málo, uloupil jste mi krom místnosti i prváky,“ posteskne si sympatická češtinářka. Kézr žertem konstatuje, že je bídák a opět jdeme bez pauzy na schůzku Rozhledu.
Kézr se ujímá slova a rozdává stejné otázky jako v první skupině. Výsledek je obdobný. Poloviční úspěšnost. „Nenechávejte kolem sebe jen proplouvat informace, které vás nezajímají,“ říká Kézr a přednášku přerušuje jeho telefon. Volá fotograf. Okolo půl druhé si domlouvají schůzku na srazu hokejové reprezentace.
Následuje debata na téma, co studenty baví, nebo naopak trápí.„Zavřete oči a přihlásí se jen ti, které práce na týdeníku v tomto semestru nebavila.“ Nezvedla se ani jedna ruka.
Porada v rámci výuky pokračuje. Rozhled viditelně neřeší tolik osobních konfliktů jako Echo. Buď jeho redaktoři prokázali větší míru dospělosti, tolerance a pochopení, nebo jim vše bylo více jedno. „Pravda je většinou někde uprostřed,“ zní profesorův závěr. Podle Kézra jsou koně chovní a tažní a tady je prý více těch chovných. „Problém Echa je zase v tom, že se tam sešlo plno individualit, ale málo osobností. Osobnost je ten, kdo za sebou lidi táhne.“ Poté šéfredaktorka Rozhledu shrnuje to dobré a špatné, s čím se setkala, probírá pár nedořešených záležitostí a porada končí.
Seznamte se, můj stín
Je asi okolo jedné hodiny. Bereme si v kabinetu věci a spěcháme na metro směr Holešovice. Probíhá tam totiž sraz hokejové reprezentace a Kézr o tom musí napsat zprávu. Cestou mluvíme o novinářské profesi. Ptám se, jestli není po čase příliš jednotvárná. Prý je potřeba snažit se psát pokaždé jinak, hledat příběhy. Povídáme si také o tom, že je dnes nutné čtenáře nejen informovat, ale i zaujmout. A jak se vyrovnává s krátkou životností zpráv? Pomyslné pohlazení, odměnu za odvedenou práci, dostává pokaždé, když vidí, že někdo s chutí čte v novinách jeho článek.
Jsme už ale u arény. Máme asi čtvrt hodiny zpoždění. Naštěstí je na místě Kézrův kolega z Práva, který již dělá rozhovory. Takové záskoky jsou běžné, dozvídám se. Zdravíme již přítomné žurnalisty z jiných médií a jdeme také dělat rozhovor. Čekáme, než hráč domluví s jiným novinářem. Ptá se pak tiše a věcně.
Vracíme se k ostatním. Míjím štáb televize Prima. Slyším, jak kameraman šeptá své redaktorce, že ho asi zabije. Nenahrál, co natáčeli. Odcházejí spolu někam pryč a já hledám očima Kézra. Stojí uprostřed chodby. Připojil se ke skupině dalších žurnalistů. Ptají se ho, kde se zdržel. Odpovídá, že ve škole a představuje mě jako svůj stín.
Právo je nejlepší
Dívám se na mladé drobné redaktorky televizních zpravodajství a jejich „namakané“ kameramany. Všude stojí stativy, samý fotoaparát. Mezi fotografy je i moje spolužačka Jana, příjemné setkání. Prosím ji o nějaké fotky.
Přichází nějaký hokejista. Neznám ho. Kézr mu říká ahoj, zatímco fotografka za mnou šeptá svému redaktorovi otázku, kdo to byl a říká, že je „pěknej“. Kézr je zabraný do rozhovoru, ale když se ho člověk, kterého opět nepoznávám, ptá na jakéhosi Vampolu, odpovídá bez váhání, že tu je. Se slovy: „Právo je nejlepší,“ zástupce marketingové společnosti ProHockey srdečně zdraví Kézra. Hned se ptá i na mě. Říkám, že jsem tu za web generace20.cz. To už prý není nic pro něj, vtipkuje. Uvědomuji si, jak dobrou pozici si Kézr vybudoval. Každý kolem hokeje hned ví, kdo je.
Martin Kézr a Vladimír Růžička, Foto: Jana Křeménková
Dívám se po redaktorech a sebevědomí, nabyté splněním ranního poslání, okamžitě ztrácím ve chvíli, kdy všichni najednou stojí namačkaní v rohu, kdežto já stále na svém místě. Někdo nám očividně přišel říci něco důležitého a já to propásla, protože jsem koukala bůh ví kam. Tlačím se tedy dopředu. Vidím Kézra. Stojí v první linii proti trenérovi Růžičkovi a ostatní se tlačí okolo. Byl narozdíl ode mě připravený. Pokládá otázky. Před koučem je les diktafonů. Jeden z novinářů se ptá, které hráče z finále si kouč vybere. Nevím proč, ale vmžiku vím, že je to špatná otázka. Mezi všemi to zašumí. Růžička totiž ta jména zveřejnil včera večer, dozvídám se později. Po odchodu trenéra slyším, jak někdo říká: „Naštěstí se zeptal až na konci, taky s námi mohl trenér přestat mluvit.“ Jdeme za doprovodu kolegy ze serveru hokej.cz na oběd. Celou dobu je řeč stočená na sport a problém s leteckou dopravou.
Víc už tady asi nezjistíme
Jdeme se podívat ke kluzišti. Míjíme redaktory internetového zpravodajství s notebooky a pan Kézr opřen o hrazení sepisuje, v jakých formacích se trénuje a také se sází s kolegou o dvacet korun. Předmětem sázky je nominace jednoho hráče na mistrovství. V hledišti stojí čtyři malí kluci. Možná se jednou budou mezi dvěma brankami prohánět právě oni. „Víc už tady asi nezjistíme,“ říká mi Kézr a opouštíme halu Sparty.
Jedeme psát. Na panu Kézrovi je poprvé za celý den vidět únava. Povídáme si o práci, o škole a před čtvrtou hodinou se objevujeme v redakci Práva. „Tohle je Iveta ze školy, píše o novinářské práci,“ představuje mě v kanceláři pan Kézr. „A proč si ji teda za nějakým novinářem neposlal?“ vtipkuje jeden z editorů. Kézr vypráví pár historek a s editorem domlouvá rozměry článků. Zatímco ještě něco řeší, já jdu k jeho stolu. „Všimněte si, někteří novináři makaj, jiní kecaj, to si poznamenejte,“ obrací se na mě jeho kolega.
Rozhlížím se po místnosti. Na stole se válí spoustu výtisků novin, poznámkových bloků a encyklopedií v čele s knihou 100 let českého hokeje. Skříň zdobí vzorová stránka novin s předepsanou délkou titulků. Vedle počítače fotka dítěte, cena pro motoristického novináře roku. Ptám se na ni. Je prý za dobré články…
Zemře dřív než já
Kézr opisuje vzorový titulek Jablonec dal dva krásné góly a byl na koni a pouští se do psaní zprávy před finále Vítkovic a Pardubic. Z kanceláře se ozývá jen tlumené t´ukání do klávesnice. Rozhostil se zvláštní klid. Sedím v křesle a sleduji proud Kézrových myšlenek zhmotňujících se na monitoru počítače. Teprve teď si uvědomuji, že jsme hned, jakmile jsme do redakce dorazili, začali něco řešit. Žádná pauza.
Jsou čtyři hodiny odpoledne. Kézr právě říká, že ho žádný titulek nenapadá, že tam asi nechá původní vzor. Po klávesnici mu kmitají prsty a formulují onu „kouzelnou“ první větu. Ticho přerušuje řev za dveřmi. „A je oheň na střeše, neser mě.“ Tvůrčí proces, říkám si. O tomhle mluvil dopoledne pan Kézr na přednášce. „Neurazím se, když v napětí padají ostrá slova.“
Martin Kézr v akci, Foto: Jana Křeménková
Je tři čtvrtě na pět. Schází jen titulek a zpráva je hotová. Má dvě varianty. „Jedenáctá výhra v řadě by Pardubice přiblížila k titulu“ nebo „Jen góly mohou oživit vítkovickou naději na titul“. Kézr se zvedá a jde si do vedlejší místnosti utříbit názor, který z návrhů by mohl být lepší. Mezitím mi volá můj šéfredaktor a řešíme Generaci20. Kézr už se pro jeden titulek rozhodl a pokračuje v psaní další zprávy, tentokrát o gymnastice. V tom slyšíme na chodně nepříjemný kašel. „ Tady na tom někdo není vůbec dobře, asi zemře dřív než já,“ komentuje poněkud sarkasticky Kézr.
Psaní, psaní a psaní. Až do osmi hodin. „Pak půjdu domů, jestli mě tam ještě poznají, vyčůrám se a půjdu spinkat,“ líčí mi plán na zbytek dne Kézr. Tím se spolu loučíme. Není možné, abych na základě zkušeností z jednoho dne získala a předala dál představu o podobě novinářské profese. Snad jsem se ale alespoň díky ochotě pana Kézra zase o krůček přiblížila jejímu pochopení.
Jak jsem od Kézra odposlechla, co novinář má, musí a může
- má strašlivou moc, proto v něm musí být pokora, uvědomění si zodpovědnosti a snaha o maximální objektivitu
- musí v první řadě vědět, na co a koho se chce zeptat i komu chce výpověď přinést
- pokud se nezeptá, odpověď neví, ale i tak minimalizuje vlastní úhel pohledu
- když někam jde, zjistí si o akci, člověku, prostředí, co nejvíce informací, musí být vždy připraven – dává si věci do souvislostí, zjišt´uje důsledky událostí
- otázky pokládá vlastně za čtenáře, pro kterého píše
- když pokládá dotaz, představí sebe a médium, které zastupuje
- přestože má diktafon, vezme si i tužku a papír a dělá si poznámky
- ještě ten den si poznámky sepíše, druhý den už pamět´ selhává
- neposuzuje, jak to člověk myslel, zaznamenává, co bylo řečeno
- při psaní dbá na kouzlo první věty
- nepoužívá výplňková slova a otřepané fráze, které text nikam neposouvají
- nepíše slohovou práci, zajímá se o podstatu, informace vybírá a třídí
- jde hlavně po příběhu
Iveta Škrabalová