Hlavní kaplan Armády ČR Knichal: Není nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o syna
Na začátku srpna zabil atentátník v Afghánistánu tři české vojáky. Jaká je v takovém případě hlavní úloha kaplana na misi?
V tu chvíli je kaplan psycholog. Primárně se věnuje jednotce, která je na místě tragické události. S těmi, kteří přežili, vede takzvaný debriefing, kde rozebírají traumatickou příhodu. Zároveň připravuje pietní akt před převozem ostatků do Česka.
Jeden z nejtěžších úkolů mají ale kaplani doma. Musí vyjíždět k rodinám předat smutnou zprávu o úmrtí jejich blízkého. Osobně jste tuto situaci zažil čtyřikrát. Jak moc je to těžké?
Nic bolestnějšího než říct mámě, že přišla o svého syna a manželce, že ztratila svého partnera, jsem v životě nezažil. V mladém věku mi zemřel tatínek, ale tohle bylo ještě náročnější. Je to součást mojí služby, ale nejhorší je, že se na to moc nedá připravit. Protože i když máte připravené co a kdy říct, reakce pozůstalých jsou vždy odlišné a vy nevíte, jaká může přijít.
Zůstáváte s pozůstalými v kontaktu?
Vždy rodině a nejbližším nabídnu, že se na mě mohou kdykoliv obrátit a většinou neodmítnou. Je pro ně obrovskou oporou vědomí toho, že je tam pro ně někdo, kdo si je vyslechne a sdílí s nimi tak bolestné okamžiky.
Na základně jsme k dispozici dvacet čtyři hodin denně.
Kromě pomoci při extrémních či tragických situacích sloužíte i jako duchovní opora pro věřící vojáky. Jaká je ale vaše funkci pro ty, kteří nevěří?
Duchovní služba v armádě není primárně postavena na tom, jestli jsou příslušníci armády věřící, nebo ne. Pro nás je hlavní vnímat vojáka jako člověka. Naše práce se pak zásadně liší tím, jestli jsme v České republice, nebo na misi v zahraničí. Doma připravujeme různé semináře a vojáky poznáváme. V cizině je pak naše nasazení stoprocentní už jen tím, že jsme na základně k dispozici dvacet čtyři hodin denně po dobu šesti měsíců.
Obracejí se na vás vojáci se svými problémy často?
To se nedá obecně říct. Jsou týdny, kdy máte jeden rozhovor za druhým. Pak jsou ale období, kdy jich je daleko méně. Zajímavé je, že ačkoliv jsou na misi obvykle dva nebo tři praktikující vojáci, na bohoslužbách mívám v kapli plno. Kluci tam chodí přemýšlet o sobě i rodině a bývá pro ně takovou oázou klidu. Po rozhovorech jim nabízím, že se za ně a jejich blízké pomodlím. Zajímavé je, že tuto nabídku nikdo nikdy neodmítl a naopak jsou překvapení, že se za ně vůbec chci pomodlit.
Nosíte u sebe na misích zbraň?
Kaplani jsou ve službě beze zbraně. Samozřejmě ale existují určitá pravidla, která musíme respektovat. Například v okamžiku, kdy vyjíždím ze základny, tak ji u sebe mám pro vlastní ochranu.
Byl byste ochotný ji v případě ohrožení života použít?
Každý voják, který vyjíždí do zahraničí má jasně stanovené, za jakých okolností může zbraň použít. Mám za sebou základní vojenský výcvik a vystřelit umím. Navíc v katechismu církve (souhrn křest´anských nauk, pozn. redakce) jasně stojí, že v určitých životních situacích je legitimní, aby člověk použil zbraň k ochraně lidí a majetku mu svěřených.
Ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.
Jak je pro vojáky těžké vyrovnat se s faktem, že na misi někoho zastřelili?
Jedná se o individuální věc. Drtivé většině vojáků se daný moment v hlavě vrací stále dokola a potřebují, aby si je někdo vyslechl. Protože v okamžiku, kdy něco silného prožijete, tak to prostě nevymažete. Zůstane to ve vás. A stačí malý impuls a vrátí se to. V ten moment je důležité si člověka vyslechnout, a ačkoliv tu stejnou příhodu slyšíte posté, stále musíte naslouchat.
Lze vůbec vojáka připravit na to, že může nastat chvíle, kdy bude muset někoho zastřelit, nebo že někdo v jeho okolí v boji padne?
Strašně těžko. Před misemi pořádáme etické semináře, kde simulujeme určité scénáře tak, abychom přiblížili různé krize. Pokud vytváříme situace spojené se smrtí, všichni začínají v hlavě vymýšlet co udělat, aby to nenastalo. Navíc pokaždé mají členové armády v podvědomí, že jde pouze o hru. Voják odjíždí s vědomím, že taková situace nastat může, ale nepřipouští si to. Lze to přirovnat k případům, kdy slýcháme o dopravních nehodách, ale když vstupujeme do auta, tak si nepřipouštíme, že právě my na silnici zemřeme.
I pro vás musí být těžké prožívat bolest s ostatními…
Nejhorší pro nás je, že známe všechny vojáky a dost často i jejich rodiny. Lidsky je to hrozně bolestivé, ale v tu chvíli to prostě musíme zvládnout. Oporu máme v kaplanech a psycholozích, kteří jsou na jiných základnách.
