Havel jako morální barometr s osudem blanického rytíře
V sobotu 18. prosince uplyne výročí deseti let od smrti Václava Havla. Jeho osoba se za tu dobu stala jakýmsi společenským metrem toho, co je a není správné. Lidé se k Havlovi odvolávají a obracejí; při nespokojenosti s politickou situací, s vládou i nezvládnutou pandemií se spousta lidí trápí myšlenkou „co by na to asi řekl Havel“. Je to ale hlavně ukázka naší vlastní bezradnosti. At´ už nás rozčílí stamiliardový schodek státního rozpočtu, Zemanovy tanečky okolo jmenování vlády nebo trestně stíhaný premiér.
Je pravda, že Havla by asi překvapilo, co všechno se tu děje. Není ale nutné se touto myšlenkou trápit. Havel by nemusel být naším morálním barometrem, kdybychom si nejprve sami v sobě vyjasnili, co je morální, a nesnažili se neustále za porevolučního prezidenta schovávat. V našem existenciálním dramatu, jinak známém jako Česká republika, jsou však peklo ti druzí a nejjednodušší je nic nedělat, jen si stěžovat.
Havel chybí lidem tak moc, že během oslav 17. listopadu ochotně naslouchali jeho hologramu. Koukali na uměle vytvořeného prezidenta, jenž k nim promlouval slovy, která sice kdysi skutečně pronesl, ale celá situace vypadala bizarně. Pobouřeně reagujeme na to, když se Hrad snaží Miloše Zemana probudit ze spánku a donutit ho k alespoň jednomu veřejnému vystoupení, zároveň ale přihlížíme „oživení“ Havla, které je podobně nedůstojné. Vzkřísit se podařilo pouze Ježíše, přesto se o to samé Češi snaží u Havla, respektive u morálky, kterou si s ním spojují.
Užívá se fráze „o mrtvých jen dobře“ a možná také proto občas vnímáme polistopadového prezidenta jako muže bez ztráty květinky. Svou roli hraje i nespokojenost se současnými politiky. Havel toho pro demokratický vývoj naší země udělal nesporně opravdu mnoho. Nemohli bychom my na oplátku udělat něco pro něj – a nechat ho odpočívat v pokoji? Historie se možná opakuje, ale stejní lidé se nerodí. Tak přestaňme konečně čekat na blanické rytíře, Havla číslo dvě, nebo jiný morální barometr a začněme pracovat s tím, co máme. Kdyby společnost začala doopravdy využívat svoje občanské možnosti, účastnila se voleb, sledovala dění tady i ve světě a aktivně reagovala, nemuseli bychom už nikoho probouzet jako hologram. Stačilo by probudit sami sebe.
