Genderová témata sice vyvolávají kontroverze, ale týkají se každého, říká novinářka Silvie Lauder
Přes deset let jste psala převážně o domácí politice, v posledních třech letech jste se zaměřila spíš na genderová témata. Proč ta změna?
O politice jsem psala hodně dlouho a už jsem z ní byla trochu unavená. A ve společnosti se děje spousta jiných věcí, které navíc obvykle s politikou souvisejí. To platí i o genderových tématech.
Co je na genderových tématech tak zajímavého?
Dotýkají se úplně každého. Zahrnují totiž mnohem více otázek, než si lidé myslí. Panuje představa, že jde o podružnosti typu oslovování v metru nebo unisex záchodů, ale ve skutečnosti jde třeba i o otázky ekonomické – řeší se přetrvávající nerovnost platů mezi pohlavími, nerovné důchody nebo podmínky v zaměstnání. Jde o každodenní otázky typu péče o děti a domácnost či otázky týkající se intimity a sexu. Nebo o vážné společenské problémy jako je třeba sexuální násilí. Navíc mi přišlo, že na českém mediálním trhu chybí seriózně zpracované texty o této problematice, a tak jsem se toho tak trochu ujala.
Takže podle vás se v Česku věnuje těmto tématům málo novinářů?
Řada novinářů je nepovažuje za důležitá, případně se v novinách odmávnou jako „ženská“ témata. Nerada bych ale, aby to vyznělo, že jsem tu jediná, kdo se tomu věnuje. To v žádném případě neplatí. Naopak je zde stále více novinářů a novinářek, kteří o těch tématech píší opakovaně a kvalitně. V mainstreamových médiích, ale i v bulváru nebo časopisech zaměřených především na ženské publikum. Co mě vyloženě baví, jsou pak společenská tabu, věci, které jsou nějak kontroverzní a moc se o nich nemluví. Na té práci je pak skutečně vzrušující, když objevíte nějakou novou informaci nebo souvislost.
Společenská tabu mě vyloženě baví.
Například?
Když jsem psala o ženské sexualitě, překvapilo mě, že teprve nedávno byl objeven skutečný tvar a velikost klitorisu. Šokovalo mě, že není správně vyobrazen ani v řadě učebnic anatomie.
Velké pobouření mezi čtenáři vyvolal například váš článek o menstruaci. Proč?
Někteří čtenáři řešili, proč v seriozním týdeníku vyjde takový text. Má odpověď byla, že to je něco, co se každý měsíc děje téměř polovině populace a ženy může menstruace ovlivňovat například v práci. Přitom je to stále dost tabu, nikdo o menstruaci moc nemluví a v reklamách máme místo krve modrou tekutinu.
Je pro vás těžké psát o tak citlivých tématech jako je třeba sexuální obtěžování?
Někdy není úplně na místě být emocionální, je dobré si zachovat odstup. Něco takového se mi stalo, když jsem psala o kampani MeToo (kampaň, která poukazuje na sexuální obtěžování, pozn. red.). Zapojila jsem se do ní sama za sebe se svými osobními zážitky. Měla jsem za to, že je nutné o tom nejen psát novinářsky, ale prostě říct: já jsem Silvie a stalo se mi to a to.
Místo obsahu článku lidé řeší můj odstín rtěnky.
Neměla jste pak pocit, že jste do tématu až příliš osobně zaangažovaná?
Bylo to na hraně. Každopádně jsem ale pak udělala krok stranou a v textech, které jsem o tom psala, už jsem samozřejmě nebyla osobně angažovaná, byly to texty jako každé jiné. Právě v tomto případě ale byly útoky ještě vyhrocenější než jindy. Frekvence sprostých mailů se zase o něco zvýšila. Což je jeden pozoruhodný aspekt mojí práce – stává se, že místo o obsahu mého článku se mluví o tom, jak vypadám a co mám na sobě. Lidé řeší můj odstín rtěnky, což mi přijde legrační. To se mým mužským kolegům nestává.
Neměla byste s kritikou jako novinářka, zvláště pokud píšete o takto citlivých tématech, počítat?
Kritika samozřejmě patří k práci novináře a já jsem ráda za každou věcnou a slušnou kritiku mých textů týkající se formy či obsahu. I tak se můžu posunout dál a zlepšit svoji práci. Ale poznámky o rtěnce nebo o mém milostném životě nejsou kritika. Natož vulgární útoky nebo vyhrožování, třeba hromadným znásilněním, to je dokonce trestný čin.
Vyhrožoval vám někdo hromadným znásilněním?
Ano a je to velmi nepříjemné. Zvlášt´ když vám to někdo píše tak dvakrát do měsíce.
