Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
Tým Studia 27, předávání cen SozialMarie

Duševní onemocnění je stigma. Lidem ale pomáhá sdílení vlastních zkušeností, říká koordinátor Studia 27

Každý člen týmu Studia 27 „zaostřeno na duši“ má zkušenost s psychoticko-schizofrenními poruchami. Jeho koordinátor Břetislav Košt´ál (49) se proto se třemi kolegy rozhodl téma duševních onemocnění přiblížit veřejnosti. Organizace kromě natáčení rozhovorů s hosty, které uveřejňuje na svém YouTube kanále, pořádá i besedy.

Projekt Studio 27 jste s kolegy založili v roce 2014. Jak takový nápad vznikl?
Všichni jsme chtěli pracovat v oblasti osvěty o duševním zdraví a předávat informace veřejnosti. Spojila nás hlavně grantová výzva z Norských fondů na destigmatizaci duševních onemocnění, na kterou jsme zareagovali sepsáním projektu Studia 27. Díky úspěchu v grantovém řízení jsme získali finanční prostředky na rok a půl, poté jsme začali fungovat samostatně. Dělali jsme besedy a rozhovory s hosty, které jsme následně nahrávali na náš YouTube kanál, v čemž pokračujeme dodnes. Nyní se snažíme dávat větší prostor lidem s osobní zkušeností s duševním onemocněním. Pokoušíme se propagovat hlavně pozitivní případy, kdy se lidé snaží nemoc překonat a žít hodnotný život.

Bojujete tedy proti předsudkům zviditelňováním různých osobních zkušeností?
Nejen to. Máme besedy i s odborníky. Poslední dobou se nám ale vyplácí nejvíce orientovat na osobní zkušenost. Chceme také podpořit peerskou činnost. Peer pracovníci jsou lidé zaměstnaní v sociálních službách, kteří vlastní zkušenost mají. Dokážou pak na základě svého příkladu dávat motivaci klientům, kteří jejich služby využívají.


Spousta lidí má pocit, že je psychoterapie samospásná.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že základem pro ovládání nemoci je selfmanagement. Může se člověk naučit svou nemoc ovládat sám, nebo je potřeba vyhledat psychoterapeuta?
Příčiny dospění k selfmanagementu mohou být různé. Faktem ale zůstává, že na zvládnutí nemoci musí být člověk už nějakým způsobem nastavený. Od první ataky mi trvalo přibližně třináct let, než jsem zjistil, co na mě funguje a na co je potřeba si dávat pozor. Kvůli vedlejším účinkům jsem odmítal brát předepsané prášky, protože jsem po nich byl ospalý, unavený a otupělý. Měl jsem těžkou mysl a nebyl jsem schopný rychle jednat. Teď mám jiné léky a věci tohoto typu se mi sice dějí stále, ale už jsem si zvykl. Hlavní je, že nové léky nemají tolik vedlejších účinků.

Studio 27 „zaostřeno na duši“

Studio 27 je mediální projekt, který vznikl pod záštitou neziskové organizace Fokusu Praha. Vedou ho lidé, kteří mají osobní zkušenost s duševním onemocněním. Skrz pořádání besed a natáčení reportáží podporují společenskou debatu o duševním zdraví. V roce 2017 získal projekt cenu SozialMarie za sociální inovaci.

Vy jste tedy k psychoterapeutovi chodil?
Ano, docházel jsem k němu nárazově přibližně patnáct let, ale nebylo to pro mě moc přínosné. Psychoterapie mě spíše rozčilovala. Neviděl jsem žádný progres. Spousta lidí má však pocit, že je psychoterapie samospásná. Že si díky ní problém vyřeší, nebo to nějak dopadne. Ale spousta z těch, co k psychoterapeutovi chodí, je skoro až terapeuticky odolná. Jenomže i v tomto procesu trvá strašně dlouho, než si k selfmanagementu člověk dospěje. Může to trvat dlouhá léta, ne-li i desítky let a záleží, jak dobře si s psychoterapeutem sednete.

Takže jste neměl pocit, že váš problém vyřeší psychoterapie?
Moc ne. Nebyl jsem s psychoterapií úplně spokojený. Navíc jsem byl ve fázi, kdy jsem si moc nevěřil. Ale díky tomu, že jsem změnil práci a začal pracovat na Studiu 27, jsem dostal nový vítr do plachet. Prošel jsem si krizí, která mi dala životní odpich a já vnitřně dozrál. Od té doby žiju spokojenější život.


Nejčastěji nám píšou rodiče lidí s potížemi.

Na vaše besedy chodí okolo dvaceti až třiceti lidí. Jsou mezi vašimi diváky i mladí lidé?
Ano, nejčastěji jsou na besedách studenti psychologie a různých oborů orientovaných na sociální práce. Případně studenti medicíny. Myslím, že jim to docela pomáhá. Aspoň to tedy říkají ve zpětné vazbě v rámci besedy, kdy oceňují, že mohli potkat někoho s osobními zkušenostmi.

Dostáváte podobnou zpětnou vazbu i na vašich internetových platformách?
Občas nám napíšou lidé, kteří si duševním onemocněním procházejí. Nejčastěji nám ale píšou rodiče těch, co takové potíže mají. Jsou rádi, že konečně pochopili, co jejich blízký zažívá. Najednou si uvědomili, že dotyčný nesimuluje a není líný, ale jde o důsledky nemoci, kvůli které něco nemůže dělat, je zpomalený a podobně.

Psychotická onemocnění

Psychóza je onemocnění, při které dochází k poruše kontaktu s realitou. Nemocný člověk tak nedokáže rozlišit, co je a není skutečné. Mezi funkční psychózy patří například schizofrenie, trvalá porucha s bludy nebo porucha schizoafektivní a schizotypální.

Jsou mladí lidé skupinou, která se kvůli stigmatu duševních onemocnění bojí o tomto tématu mluvit?
S duševními potížemi se lidi obecně moc nechlubí. Myslím, že u starší generace je to víc stigmatizující a přijde mi, že se i trochu straní lidí, kteří nějaké potíže mají. Mladí si jsou naopak mezi sebou možná schopnější něco víc sdělit. Ale je tu zase obava, aby nevypadli z kolektivu a nebyli podle toho posuzováni. Já ještě pracuji v projektu, který se jmenuje Blázníš? No a!, jenž je zaměřen na duševní prevenci pro studenty na středních školách. V rámci něho se nám často stává, že za námi po ukončení přednášky, kde mluvíme o vlastních zkušenostech, někdo přijde a začne se nám svěřovat. Někteří se dokonce odhalí i během programu svým spolužákům.

Je jednou z nejtěžších věcí o nemoci vůbec veřejně promluvit?
Ano, určitě. Není to ještě tak úplně běžné, ale počet lidí, kteří veřejně vystupují nebo pracují otevřeně v sociálních službách se svým příběhem, se zvyšuje. Tím, že o tom mluví, mají příběh zpracovaný víc do hloubky a nezraňuje je, když vzpomínají na události, které pro ně nebyly příjemné. Mezi takové lidi se řadíme i my ve Studiu.


Justýna Pískačová
Justýna Pískačová
Jsem studentkou třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky. Kromě psaní také ráda čtu, jsem nekompromisní hudební posluchač, pražský tulák a milovník dobré společnosti.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.