Dobrovolníci a koronavirus. Někdy je těžké najít někoho, kdo pomoc potřebuje
Studentka Pedagogické fakulty Nela Pastrnková (22) hlídá děti lékařům ve službě přímo ve Fakultní Nemocnici Motol. „Kontroluji i to, jestli mají děti dost výtvarných potřeb, roušek, jídla i pití, že zkrátka všechno funguje tak, jak má,“ popisuje svou dočasnou funkci v nemocnici budoucí učitelka češtiny. Denně se stará zhruba o sedm dětí ve věku od šesti do deseti let. Hraje si s nimi a také je doučuje, aby ve škole nic nezameškaly. „Dělá mi radost, že můžeme pomáhat tam, kde je potřeba. Kdybychom na sobě neměli celý den roušky, člověk by díky těm dětem i na celou situaci kolem koronaviru zapomněl,” popisuje své pocity Pastrnková, členka Studentského spolku Agora Pedagogické fakulty Karlovy Univerzity.
Právě tento spolek založil i webovou stránku Chci (po)hlídat, jehož prostřednictvím nabízí přihlášení dobrovolníci hlídání dětí zdravotníkům ve službě. Web slouží i jako databáze, kde si rodič může vybrat svůj kraj, a poté kontaktovat konkrétní studenty. V současné době jich takto pomáhá zhruba 400. Podobných webových stránek jsou na internetu desítky. Kromě hlídání dětí nabízejí rozvoz potravin, šití roušek, doučování, venčení psů, psychologickou pomoc nebo radí, jak se v karanténě nenudit.
Pohání je dobrý pocit
Mezi největší skupiny dobrovolníků patří studenti lékařských fakult, dále weby Skautská pomoc, Sousedská pomoc, Šijeme roušky nebo facebooková skupina Dobrovolníci pro lidi ohrožené koronavirem, která má přes 4000 členů. Zapojila se Masarykova univerzita v Brně, které se prostřednictvím webové stránky MUNIpomaha přihlásilo zhruba 4300 lidí.
Zatím nikdo neví, jak dlouho bude pomoc ještě potřeba, většina spolků je ale připravena udržet weby v chodu i v dalších měsících. „Alespoň k tomu máme odhodlání,” říká dobrovolnice Nela Pastrnková. Podle Jiřího Uhera (51), který má na MUNI na starost řízení dobrovolnického centra, dobrovolníky pohání především dobrý pocit z pomoci. „Když zavolá nevidomá paní, že jí vypověděly asistenční služby, které si platí a že je bezmocná, a vy jí dokážete do hodiny najít někoho, kdo pro ni nakoupí potraviny, tak víte, že vaše práce má smysl,“ popisuje Uher.
Malá poptávka po pomoci
To, že v krátké době nabídla svou pomoc řada jednotlivců, menších spolků a webů vede ale i k paradoxní situaci: malá poptávce po pomoci. „Přijde mi, že dobrovolníků je teď všude milion a spíš mají problém najít někoho, kdo pomoc potřeboval, než naopak,“ popisuje svůj dojem studentka Vyšší odborné školy publicistiky Daniela Habešová (20). Žije v Praze a ve svém okolí prý neví o někom, kdo by aktuálně potřeboval pomoc.
Stejně to vidí i student MUNI Jakub Kopecký (26), který vytvořil web spolecneprotikoronaviru.cz. Ten slouží jako rozcestník s informacemi, kde sehnat pomoc v okolí Brna. Zatím ale přes web přišla jen jediná žádost, a to o distribuci prospektů seniorům. „Vyrobil jsem tedy letáky, ve kterých jsou uvedené informace o tom, jak je možné o pomoc požádat a čeho se v době epidemie vyvarovat, a roznesl je,“ popisuje Kopecký zatím jediný výsledek své snahy být nápomocný. Dodává, že problém není v tom, že by nebyla ochota pomáhat, ale že spolků je už tolik, že se v nich lidé těžko vyznají.
Hrozí riziko nákazy
Dobrovolnické práce má i svá rizika: oběma zúčastněným stranám hrozí nákaza koronavirem. Každý spolek proto radí svým pomocníkům, jak se mají chovat a jaká bezpečnostní pravidla dodržovat. Ani tak nelze mít nad virem stoprocentní kontrolu. Studentka Nela Pastrnková, která je v kontaktu s dětmi zdravotníků každý den, ale říká, že riziko jí za to stojí. „Myslím, že nakazit se můžeme pokaždé, když vyjdeme z domu. To, co děláme, má smysl a za ten risk to stojí,” říká Pastrnková.
O mladé dobrovolníky mají často strach spíše jejich rodiče. „Určitě se o mě bojí, mamka mě nedávno skoro nechtěla pustit do Prahy,” doplňuje spolužák Pastrnkové Miroslav Kotrs (22), který se stará o chod webu Chci (po)hlídat. Naopak studentka Vyšší odborné školy publicistiky Terezie Vondráčková (21), také jedna z dobrovolnic, se toho, že by se sama nakazila, nebojí. Obává se ale toho, že by mohla být přenašečem viru a nakazila někoho z rodiny. „Z bezpečnostních důvodů se proto nestýkám s prarodiči, kteří radši odjeli z města, ani s mamkou. Bydlím sama,” říká Vondráčková.
