Coming out je často plný neporozumění a beznaděje. Mladí se bojí svěřit i své rodině
Student sociálních věd Matěj Ročkár (23) začal nad svou orientací přemýšlet už ve třinácti letech. „Paradoxně se mi vše pojí s pornem. Zprvu jsem se homosexuálním videím bránil, jelikož to společnost považovala za něco nenormálního a nechutného. Postupem času jsem však zjistil, že mě více přitahuje právě mužské tělo,“ vzpomíná na dospívání Ročkár. Chvíli mu trvalo, než si sám připustil, co se s ním děje. Psychické potíže ale odmítá. „Bylo mi šestnáct, když jsem se ke své orientaci veřejně přiznal kamarádům a spolužákům. Naštěstí to všichni přijali v pohodě. Myslím si, že to tušili už dřív,“ říká Ročkár. Rodiče o jeho orientaci také vědí, ale otevřeně se jim nikdy nepřiznal. „Nemluvili jsme o tom. Neptají se na mé vztahy. Možná je to mým přístupem, protože se o své sexualitě s nimi nechci příliš bavit,“ myslí si Ročkár.
Odlišnou zkušenost s přijetím má však devatenáctiletá studentka marketingu, která chce kvůli strachu z reakce rodičů zůstat v anonymitě. Náklonnost k ženám pocítila poprvé v sedmnácti letech. „O mé orientaci vědělo ze začátku pár kamarádů. Pak se ale informace donesla ke spolužákům, kteří si mě ošklivě dobírali. Posmívali se mi, dělali mi naschvály a křičeli na mě, že jsem buzna,“ vzpomíná studentka a dodává, že se situace zatím příliš nezlepšila. To je jeden z důvodů, proč svou orientaci nadále tají před rodinou. „Bojím se, jak situaci přijmou. Rodiče nejsou příliš tolerantní, proto to neustále oddaluji,“ tvrdí.
Lidé pocit´ují bezmoc i hněv
Psycholog a psychoterapeut Miroslav Šubrt, který se zajímá přímo o problematiku LGBT+ komunity, upozorňuje, že právě podpora nejbližších je u coming outů naprosto klíčová. „Důležité je najít několik lidí, kteří mě podpoří. Umět přijmout, že můžu být jiný a že je to tak správně. Můžu se mít rád, i když mi všichni nebudou hned projevovat respekt a uznání,“ myslí si Šubrt a doplňuje, že v případě problémů je vždy dobré najít odbornou pomoc. „LGBT+ člověk nemusí žít podle scénáře druhých. Má právo na své vlastní štěstí, důstojnost a uznání,“ dodává. U lidí řešících svou sexualitu podle Šubrta často dochází k pocitům hněvu, strachu či bezmoci. Jsou rozrušení, protože předpokládali, že jsou heterosexuály a najednou zažívají jinou zkušenost, se kterou si nevědí rady.
V nejhorších případech, kdy situace mladým přeroste přes hlavu, přemýšlí dokonce nad sebevraždou. „Pamatuji si na moment, kdy jsem před rokem měla velmi zlé období. Čelila jsem šikaně a spolužáci ze mě dělali monstrum. Tehdy jsem si poprvé ublížila žiletkou. Byla to ta největší blbost a zkrat, co jsem kdy udělala,“ vzpomíná na krušné chvíle studentka marketingu. Před rodinou své problémy pečlivě skryla. Přiznala se až kamarádům po pěti měsících. „Zašla jsem za školní psycholožkou a ta mi pomohla. Přiznat se veřejně ke své orientaci, ale stále nedokážu,“ říká studentka.
Sterilizace by neměla být podmínkou
Častým argumentem, proč lidé přiznání odkládají, je právě strach z nepřijetí. „Před Sametovou revolucí byla otázka sexuální orientace a genderové identity tabu. Veřejně se o LGBT komunitě vůbec nemluvilo a mezi lidmi tím pádem panovalo více předsudků,“ vysvětluje situaci Šubrt. Lidé z této komunity se podle něj cítili více bezradní a osamělí. Oproti tomu mají dnes i díky internetu k dispozici mnoho informací, podpory a možností, jak se seznámit. „I když se někteří bojí s partnerem nebo partnerkou na veřejnosti držet za ruku, dá se říci, že hrozba fyzického útoku je nyní oproti době před třiceti lety celkem malá,“ myslí si Šubrt.
Společnost odlišnou orientaci v současné době sice uznává více než dřív, nicméně podle Šubrta stále v Česku existují striktní nařízení, která LGBT+ komunitu diskriminují. Příkladem může být vyloučení gayů ze seznamu dárců krve. Předpokládá se u nich totiž vyšší riziko nákazy HIV, což Šubrt považuje za generalizující. Problém vidí i u dalších nařízení. „Například trans lidé, kteří cítí, že mají jiné pohlaví, než jim bylo předurčeno při narození, musejí k oficiálnímu uznání změny podstoupit sterilizaci,“ uvádí Šubrt. Situaci označuje za pobuřující, jelikož tím stát bere možnost plodnosti a zasahuje tak do reprodukčních práv. Sterilizace by podle něj tedy vůbec neměla být podmínkou nýbrž volbou. Trans lidé se totiž cítí ženou či mužem i bez zásahu lékařů.
O změnu genitálií pomocí operace proto nestojí všichni. Jedná se totiž o obtížnou sérii zákroků a dlouhé rekonvalescence. Pro trans lidi je klíčové spíše přijetí okolí než chirurgický zásah. „Když si chceme změnit gender v dokladech, tak musíme prodělat operace, které často nebývají prospěšné pro fyzické, ani pro psychické zdraví,“ řekl pro magazín Přes čáru Viktor Heumann ze spolku Trans*parent, který se snaží trans osobám pomáhat.
Bouřlivá schůze pozdržela hlasování
Homosexuální páry v České republice zatím nemohou uzavírat ani klasická manželství. Novelu zákona ohledně legalizace předložilo před dvěma lety téměř padesát poslanců v čele s Radkou Maxovou (za ANO) a Františkem Kopřivou (za Piráty). Vláda premiéra Andreje Babiše návrh sice veřejně podpořila, nicméně kvůli neshodám a opakovanému přerušení schůze nebyla novela dosud projednána. Dvojice tedy stále mají povolená pouze registrovaná partnerství. Průzkumy přitom potvrzují, že právě rovnost s heterosexuály před zákonem je pro LGBT+ komunitu důležitá. V opačném případě to má neblahý vliv na jejich psychickém zdraví.
