Člověk by měl být vůči novinařině pokorný, myslí si absolventka VOŠP Klára Antonová
Jak s odstupem času vzpomínáte na VOŠP?
Na školu mám vesměs pozitivní vzpomínky. Na gymnáziu jsem neměla ideální partu lidí a moc jsem si to tam neužila. VOŠP pro mě naopak byla odměna za protrpěné čtyři roky na střední. Navíc jsem tam našla obrovský prostor k seberealizaci, kterou jsem jinak uplatňovala jen doma, když jsem si psala texty do šuplíku.
V čem jste se na škole rozvíjela?
Najednou jsem dělala to, čím jsem se chtěla v budoucnosti živit. Některým spolužákům se mohlo zdát, že jsem byla přehnaně aktivní. Já jsem ale ráda pracovala na 120 %, protože jsem věděla, že později své získané zkušenosti uplatním.
Při studiu jste působila jako
šéfredaktorka Generace 20. Jak vám zrovna tato zkušenost pomohla
v budoucím zaměstnání?
Šéfovat svým kamarádům je to
nejtěžší, co na škole může být. Musela jsem si najít způsob,
jak s nimi komunikovat, abychom dál zůstali přátelé. Zažila jsem i to, že za
mnou redaktor přišel a řekl: „Hele promiň. Byli jsme na pivu a už jsem nestihl upravit
článek.“ V tu chvíli jsem ale musela odpovědět: „Nezlob se, ale mě to
nezajímá.“ Museli pochopit, že když se budou chovat nezodpovědně, tak to za ně
odnesu já.
Jakým pravidlem by se podle vás měli řídit stávající studenti žurnalistiky?
Je dobré si uvědomit, že když se někdo na své pozici vypracuje a pak přejde do jiné redakce, nebude tam za krále. I po několika letech v redakcích si myslím, že by člověk měl být pokorný vůči novinařině. I když má zkušenosti, tak to neznamená, že všemu rozumí.
Terezín mě zajímal od malička
Dva roky po absolvování VOŠP
jste vydala svou první knihu Osudy ve stínu šoa. Jak vás napadlo psát o přeživších holocaustu?
Během studia jsem psala texty na
motivy holocaustu a vždycky jsem věděla, že chci jednou napsat knihu. Ale
nechtěla jsem si ji vynutit. Čekala jsem, až si mě konkrétní motiv najde. A to
se stalo, když jsem si volila téma absolventské práce. Zaměřila jsem se na
uměleckou tvorbu terezínského ghetta. Tak jsem poznala i jednotlivé
pamětníky. Navíc mě už od malička Terezín nějakým
způsobem přitahoval.
Jak na vás tehdy setkání s pamětníky
působilo?
Byla jsem nervózní. Myslím, že to jsou hrdinové dnešní doby.
Jsou to nesmírně skromní lidé s úžasnými hodnotami.
Viděli hrůzy, které si já jen představuji, píšu o nich a chci je
zaznamenat pro další generace.
Takových knih ale vyšla
spousta. V čem je vaše jiná?
Všichni vědí, že pamětníci už odcházejí. Ti, kteří jsou v mé knize, patří mezi
opravdu poslední, kteří ještě mohou o svých vzpomínkách promluvit. Zestárli a pomalu umírají. Jejich příběhy, které se
dnes odhalí, jsou už skoro jediné na světě.
Bylo pro vás psychicky náročné
psát o tak závažném tématu?
Ano, bylo. Nejhorší byly momenty, kdy mi pamětníci
vyprávěl o těch nejhorších okamžicích války, a já jsem nevěděla, co na to říct. Nestačila mi
slova. Všechno mi docházelo, až když jsem rozhovor doma přepisovala.
Ve chvíli, kdy jsem s nimi mluvila, jsem se především soustředila
na fakta. Když jsem se ale uvolnila do tvůrčí nálady, bylo to náročné. Při
přepisování rozhovorů jsem několikrát brečela.
Změnilo vás to?
Myslím, že ano. Najednou jsem lidi ve svém okolí viděla v jiném světle. S některými jsem se už nemohla ani dál přátelit. Došlo mi, jak neskutečná ztráta času je rozebírat, který hřeben si má kamarádka koupit. Myslím, že už nikdy nebudu taková, jako dřív. Kdybych si tím neprošla, možná bych pořád řešila takové povrchnosti.
Poprvé jsem se setkala s kritikou
Dva roky jste pracovala pro reklamní agenturu Euro RSCG, kde jste se starala o sociální sítě. Proč jste nestudovala marketing?
Obor reklamy mi připadal kreativní a hravý. Ale když jsem nastoupila do reklamní agentury, jediné volné místo bylo PR, které mě nenaplňovalo. Po čase jsem se dostala k sociálním sítím, ve kterých se pohybuji dodnes. To už pro mě bylo mnohem kreativnější. Vždycky jsem se ale cítila být víc novinářkou a ostatní věci, které dělám, jsou způsob dobrého přivýdělku a rozvíjení kreativity.
Po studiu jste půl roku pracovala pro Reflex, později tři roky pro Novinky.cz. Nyní přispíváte do webového magazínu Proženy.cz. Co jste se v redakcích naučila?
V Reflexu mi nikdy neshodili nápad ze stolu. Největším přínosem pro mě ale byla spolupráce s redaktorem Milošem Čermákem a jeho zpětná vazba. V Novinky.cz jsem měla zase plnou zodpovědnost za rubriku o cestování. Poprvé jsem se setkala i s kritikou čtenářů. Autora v diskuzi uráží, ale ani si kolikrát nepřečtou jeho jméno. Nemá smysl brát si to k srdci. Teď pracuji z domova, protože jsem na rodičovské dovolené. Píšu články do rubriky o zdraví a je to zase nová zkušenost. Editorka mě občas profackuje, protože jsem o tom nikdy nepsala, a tak samozřejmě nevím všechno. Je to pro mě zase nový začátek, což je vždycky emocionálně náročné. Prvotní proplesknutí ale vždycky dává smysl a zase si z toho vezmu něco do příště. Nová rubrika je pro mě výzva a uvidíme, jak se mi bude dařit.
