Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války
V dětství prožila hrůzy druhé světové války. Její otec byl dlouho v koncentračních táborech a nakonec byl zavražděn v plynové komoře. Matka zemřela během otcova věznění psychickým vyčerpáním poté, co se pokusila o sebevraždu. Margit Maršálkové bylo tehdy patnáct let a zůstala sama. Po válce vystudovala filosofickou fakultu a později pracovala jako socioložka se zaměřením na mezinárodní vztahy. Měla šťastné dvaapadesátileté manželství a vychovala jednoho syna. Na dnešní svět je však kritická. Podle jejích slov se lidem změnil žebříček hodnot.
Co podle vás chybí v dnešní společnosti?
Uznání mínění druhých a respektování každého lidského života. Jsem přesvědčena, že u nás se každému pejskovi dostává více péče než člověku. Chybí uskutečnění opravdové myšlenky demokracie. Tak, jak říkal Václav Havel jako prezident, který chtěl vytvořit občanskou společnost, v níž už neplatí komunistické heslo: „Kdo není s námi, je proti nám.“ Zkuste dneska říct někde na veřejnosti nějaký svůj názor, který nebude konvenovat s tím všeobecným, co se tady pronáší. V tom okamžiku jste nepřítel a nebo z vás udělají blbce. Tohle není demokracie.
Narážíte tím na našeho současného prezidenta?
Ano, pan Miloš Zeman je samorost, ale velmi sečtělý a taky chytrý. Ještě za komunistů se profiloval v technickém magazínu a už tenkrát byl kritický jako dnes. Je pořád stejný a říká to, co si myslí. Když však vyjádřil svůj názor, že handicapované děti by neměly být ve škole s normálními dětmi, byl z toho skandál po celé zemi. Vždyť je to jeho názor. Demokracie by byla: „Budeme o tom po tomto názoru diskutovat.“ Za komunismu si lidé sami sebe více vážili a důvěra byla kupodivu větší než dnes.
Myslíte si, že dnes důvěra není?
Ne, ani já ji nemám. Dřív jsem otvírala dveře každému beze strachu. Dneska bych nešla sama ani do obchodu ve dne. Když to slyšíte, jak ti staří lidé jsou lehkými oběťmi, ten strach prostě máte. Ještě před několika lety bylo normální, že jsme dali dítě do kočárku pod okna paneláku a vykouknutím jsme ho hlídali. Dneska to není, protože se lidé bojí, že ho někdo ukradne. A spíše ten kočár než dítě. Bylo běžné, že před obchodem se zaparkoval kočárek a bylo jich tam dalších deset. Dneska už to nikde nevidíte. Zaprvé se matky bojí, že by z nich někdo udělal krkavčí matku nebo mají strach z krádeží. Nikdy to takhle nebylo a po válce už vůbec ne.
Můžete to poválečné chování charakterizovat?
Vládla všeobecná důvěra a přátelství, skutečně to bylo až euforické. Všichni věřili tomu, že vybudují socialismus na lepší svět. Já jsem zažila jednu scénu ve vlaku do Prahy, kdy jeden pán nadšeně vykládal, že teďka máme dvouletku, což byl dvouletý hospodářský plán a že víme, co bude. Vykládal to celému vagonu plných lidí a oni ho poslouchali, usmívali se a přikyvovali. Ta situace je naprosto neporovnatelná.
Jak byste tedy popsala dnešní situaci?
Je hodně vysokoškoláků a řemeslo upadá. Myslím si, že lidé za dvacet let budou umět jenom mačkat a štelovat knoflíky. Už se skoro nečte, protože jsou všechny odpovědi na internetu, a tak se mladí nepotřebují o nic starat. Vzduchem lítají miliardy a všechno se měří penězi. My jsme opravdu měli jiný žebříček hodnot.
Prozradíte ho?
Díky tomu, co si naše generace prožila, pochopili jsme, že člověk musí cítit určité bezpečí ať už rodiny nebo přátel. To bezpečí je něco nenahraditelného. Když ho člověk má, tak snáší všechny útrapy a nebezpečí. Ten pocit je vnitřní, což neznamená, že na ulici nemůže být horda loupežníků. Bezpečí je v tom, že mám někoho, kdo mi rozumí, kdo mi pomůže v jakékoli situaci. Já jsem se tedy celý život snažila vytvořit fungující rodinu, která si může důvěřovat.