Chovatel: Člověk může opuštěným kočkovitým šelmám nahradit nejen domov, ale i rodiče
Lidé, kteří se rozhodnou pro chov divokých koček v domácím prostředí, se musí připravit na velikou zodpovědnost a obrnit se trpělivostí. Bližší kontakt s šelmami totiž vyžaduje zkušenosti a chovatel se musí ve větší míře kočkám přizpůsobit. Stejně to má i Tomáš Machač, který se této nezvyklé zálibě věnuje již pětadvacet let a v současnosti vede Kontaktní Zoopark ve Zvoli u Prahy, kde se mohou šelmám přiblížit i běžní návštěvníci. Chov divokých koček má ale podle něj daleko hlubší záměr: „U šelem v zajetí se často stává, že svá mláďata odmítnou a takové tu máme i my. Matka může přijít o mléko, její péče je nedostačující nebo vůbec žádná. Takže se snažíme odmítnutým kot´atům nahradit jejich rodiče, aby přežila“ vysvětluje Machač.
Když nemůže odchov mláďat proběhnout přirozenou cestou, zastupuje člověk rodiče malých šelem v mnoha směrech. „Tak jako kočkovité šelmy své děti často olizují a čistí, my je přetíráme vlhkým hadříkem, snažíme se jich podobně dotýkat a věnovat se jim. Šelma v útlém věku nás potom také jako rodiče bere a je na nás v podstatě závislá,“ říká Machač, který však podotýká, že k tomu, aby si zvíře na lidi zvyklo, je potřeba začít s kontaktem dřív, než vůbec otevře oči. U kočkovitých šelem je to tedy ještě před desátým dnem života. „Někdy je to složitější, ale když se začne dostatečně brzy, je možné navázat bližší kontakt v podstatě s každým divokým zvířetem,“ popisuje Machač.
Vztahy se mění
I když existují případy, kdy zůstanou divoké kočky v přirozeném kontaktu s člověkem celý život, nastávají chvíle, kdy se jejich chování vůči lidem zásadně mění. Podle Machače je to obzvlášt´ v době, kdy zvíře pohlavně dospěje a začne se pářit. „U samců je to větší problém, protože testosteron je prostě agresivní hormon. Agrese bývá zvýšená a člověk si musí dávat pozor, aby příliš nenarušil jeho teritorium, obzvlášt´ když je samec v blízkosti samice v říji,“ vysvětluje. Mezi důležitá opatření při chovu podle něj patří trávit se zvířetem co nejvíc času a pozorovat jeho chování, aby s ním mohl chovatel vycházet co nejlépe.
Pokud člověk udělá chybu, následky mohou být fatální. „Je třeba si uvědomit, že ta zvířata vždy budou nebezpečná. Jsou tisíce let tlačena evolucí k tomu, aby lovila a aby se v tom zdokonalovala, a vydařený umělý odchov na tom nic nemění. Pes je domestikovaný už po staletí a stejně se najdou případy, kdy napadne člověka,“ popisuje Machač a zároveň dodává, že by se chovu neměl věnovat nezkušený člověk. Důležité je, aby chovatel nejprve začal pracovat s menšími domestikovanými zvířaty, přes ně přešel k malým šelmám a až teprve potom se může věnovat kontaktu s těmi divokými.
- Mládě lva může již v půl roce vážit přes šedesát kilogramů.
- Kůže šelem je silnější než lidská, proto se jim drápnutí od ostatních divokých koček lépe hojí a při očkování necítí vpich jehly.
- Už od šestého týdne života jsou šelmy schopné pozřít maso.
- Divoké kočky v zajetí umí přizpůsobit svůj spánkový režim režimu svého chovatele.
- Už malá kot´ata mají velmi drsné jazyky, takže jejich olíznutí není dvakrát příjemné.
- Lvi, pumy a levharti mívají v průměru čtyři mláďata v jednom vrhu.
Příroda nemusí být bezpečná
I když je příroda pro šelmy přirozené prostředí, poslední dobou se pro ně stává čím dál méně bezpečná. Obvykle bývá největším problémem kontakt s civilizací. „Ve střední Evropě, at´ už v Alpách nebo v Karpatech, jsou obyvatelé zvyklí žít už okolo sto padesáti let bez šelem. Když se sem šelmy vrací, ne vždy je stát schopen vyřešit situaci ku prospěchu všech, takže se stává, že lidé vezmou situaci do svých rukou a šelmy zabíjí nebo se je snaží vyhnat z jejich přirozeného prostředí,“ líčí Machač. To je podle něj největší problém u rysů, vlků a medvědů. V afrických a asijských zemích je zase velkou komplikací pytláctví, a to především za vidinou zisku z masa, kožešin či zvířecích orgánů. V Asii existují dokonce i množící farmy, kde jsou šelmy chovány pouze kvůli využití orgánů pro účely čínské medicíny.
Zvířata mají v umělém odchovu vše potřebné, a tak ho většinou neopouštějí. Jejich vypuštění do přírody je sice možné, ale většinou komplikované. „Existují reintrodukční programy, kde se zvíře připravuje několik měsíců na lov ve velkém výběhu. Ale je to velmi nákladné a pouze určité procento je úspěšné,“ říká Machač. Podotýká také, že i tehdy mohou zvířata u lidské civilizace narazit. „V Indii jsou například rezervace tygrů, odkud se ale lidé nechtějí vystěhovat, protože jim vláda nabídne hrozné podmínky na předměstí, a tak jsou zvířata s lidmi stejně v neustálém kontaktu,“ popisuje Machač střetnutí civilizace s přírodou.
Průměrný věk kočkovitých šelem se pohybuje okolo deseti až třinácti let, v zajetí se díky péči chovatelů šelmy mohou dožít až osmnácti let. Machač se v Zooparku v současné době stará například o mládě pumy, levharta nebo lva, kterých se zřekli právě jejich rodiče. Kot´ata jsou na přítomnost lidí zvyklá a dokonce ji vyžadují. K jejich chovu je však nutné mít speciální povolení a ze zákona uznaný pro ně dostačující životní prostor. Kromě časové náročnosti musí chovatel Machač počítat také s velkými výdaji. „Spotřeba masa je větší, ale nesmí se zanedbat. U lva se jedná okolo šesti kilogramů na den, u pumy je to tak dva až dva a půl,“ popisuje. I přes náročnost chovu je však se zvířaty naprosto sžitý a prostřednictvím Zooparku se snaží zdarma veřejnosti ukázat divoké šelmy v jiném světle.
