Chci dělat uměleckou, ale zároveň nositelnou módu, říká návrhář Milan Flíček
Soutěž Best In Design, pro mladé designérské talenty do 30 let, se kvůli pandemii koronaviru vyhlašovala online na Radiu Wave, jaké to pro vás bylo?
Velmi zvláštní, čekal jsem na vyhlášení sám doma na posteli v Dánsku, což jsem ještě nikdy nezažil. Ačkoliv rodina trpělivě poslouchala rádio, tak jsem neměl kolem sebe fyzicky lidi, kteří by mě podpořili. Ale hned po vyhlášení mi všichni volali, to bylo milé. A vyhrál jsem odměnu 1000 eur, které si chci schovat na budoucí plány.
Čím jste se inspiroval při tvoření vítězné kolekce?
Věnoval jsem ji výročí 100 let od založení Československa. Inspiroval jsem se největšími velikány naší země, Karlem IV. a Tomášem Garriguem Masarykem. Ten mě oslnil především svým vlastenectvím, vůlí bojovat za tak malý stát a pak také armádním a společenským stylem oblékání. To jsem se snažil propojit s Karlem IV., který pomocí chrličů používal tajný jazyk, o kterém se dnes moc neví. Ten jsem zakomponoval na výšivky svetrů. Celé kolekci pak dominovala barevnost a odvážnost, čímž jsem chtěl donutit muže, aby zas začali nosit růžovou, která byla dříve považovaná jako výhradně pánská barva. Růžová byla velmi drahá na výrobu a za dob Ludvíka XIV. se tak dokonce rozlišovaly rody a postavení na dvoře.
Není to poprvé, kdy jste pracoval právě s českým odkazem…
Právě díky inspiraci Českem mě škola dva roky zpátky poslala do Šanghaje, kde jsem strávil tři měsíce a dělal kolekci s jedním Číňanem. Dostali jsme za úkol provázat naše kultury, a tak jsme vytvořili kolekci, která propojovala náboženství. Jeho strejda byl Šaolin mnich, což mě fascinovalo, protože můj strejda byl zase římskokatolický farář. Chtěl jsem kolekcí spojit ty dva světy, které vlastně nejsou až tak rozdílné, i když jsou na druhé straně světa. Ta kolekce pak byla dokonce i na Šanghajském fashion weeku minulý rok, takže myslím, že i v cizině se nápad ujal.
Občas se zdá, že je móda hlavně o tom udělat extravagantní a výstřední kolekce. Řídíte se tím?
Určitá móda to tak má, ale ne veškerá. Co se týče módních mol, tak ty jsou vyloženě jen na to, aby zaujaly a šokovaly, ale pak jsou v našem průmyslu lidé, kteří se snaží dělat věci nositelné. Já se o to také snažím, ale samozřejmě i u mých přehlídek je možné vidět věci, který jsou takzvané „showpiece,“ kterými chci šokovat a vyvolat debatu. V mé vítězné kolekci sice žádný nebyl, ale jinak je pro své přehlídky tvořím. Například jsem navrhl sako pouze s jedním mohutným rukávem z potahu na autosedačky. Móda je jak průmysl tak umění. A je velká otázka, co chce člověk dělat, jestli zaujmout módním průmyslem a produkovat jen čistě komerční módu, nebo zaujmout uměním.
V návrhářství jsem našel esenci života
Návrhářství jste začal studovat na střední škole v Třeboni. Jak jste přišel na to, že zrovna móda pro vás bude to pravé?
Moje mamka má teorii, kterou velmi ráda vypráví. Když zjistila, že mě čeká, tak si šla akorát koupit šicí stroj, protože si říkala, že na to bude mít konečně čas. A celou střední jsem na něm pak šil já, takže ona je přesvědčená, že mi předurčila budoucnost. Možná to tak opravdu bylo. Mě by jako malého kluka vůbec nenapadlo, že bych mohl dělat do módy, chtěl jsem být voják nebo hasič. Ale vždy mě bavilo malovat a jednou jsem měl příležitost se podívat na střední školu v Třeboni, která je orientovaná na módní návrhářství. A při dni otevřených dveří tam byla paní profesorka Jeřábková, která mě inspirovala a já si řekl, že to zkusím. A v druháku mi došlo, že jsem se našel. Začal jsem každý den malovat, navrhovat, šít a v návrhářství jsem objevil esenci života.
Před necelým rokem jste odjel do Dánska studovat návrhářství na magistra. Proč zrovna tam?
Kvůli udržitelné módě, na které mě hrozně fascinovalo, že se snaží studenty naučit, jak změnit fakt, že je módní průmysl druhý nejhorší znečišt´ující průmysl na světě. Vtloukají nám do hlavy, jak znovu využít starší látky nebo jak navrhovat bez vzniku přebytečných kusů, které se obvykle pak vyhazují. Myslím, že vytvářet umění je nádherné, a když máme možnost udělat to tak, abychom neničili planetu, tak je to podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Využil jsem to i ve své vítězné kolekci „I will meet you during the sunset,“ kdy jsem rozpáral staré svetry a následně z nich udělal nové.
Návrháři se často liší od ostatních stylem oblékání, i vy máte svůj specifický vkus. Zaznamenal jste někdy nějaké reakce na vaše oblečení?
Když mi bylo šestnáct a studoval jsem v Třeboni, vyslechl jsem si dost nadávek od studentů rybářské školy, která byla naproti naší střední. V tu dobu už jsem se začal oblékat extravagantně jako módní návrhář a zkoušel nové věci. Nosil jsem převážně květinové vzory, růžovou barvu nebo netradiční střihy sak. Nadávky typu buzerante jsem slýchal dost často. Hodně jsem tápal, jestli mi to za to stojí, sice budu dělat něco, co mě fakt baví, ale zase jsem nechtěl být takhle odsuzován. V tu dobu mě hodně podrželi moji tři sourozenci, kteří mi řekli, at´ se vykašlu na nějaké rybáře, že mám před sebou celý svět, který mou práci ocení.
Chci dělat módu, která není jen čistě komerční
V současné době také podnikáte, máte s kamarádem Miroslavem Šnejdarem firmu South elements, ve které se zaměřujete na ekologicky nezávadnou módu a na symboliku jižních Čech. Jak nápad vznikl?
Vytváříme věci pouze z biobavlny, protože se zajímáme o životní prostředí i o lidi. Jeden náš kamarád má kožní onemocnění, a právě biobavlna není tak škodlivá jako plastové oblečení, které normálně nosíme. A tak jsme mu začali oblečení šít. Máme převážně trika a košile, ale budeme vytvářet i šortky, mikiny a svetry. Všechno děláme na jihu Čech. My to navrhujeme a dvě lokální švadleny nám šijí. Nejdřív jsme navrhovali jen pro pány, ale teď se snažíme přejít i na dámské oblečení.Osobně bych ale rád navrhoval čistě pánskou módu, protože to je pole neorané, především v České republice.
Dá se v dnešní době uživit jako módní návrhář?
Zatím se to docela dá, protože studuji a rodiče mě finančně podporují, ale myslím, že jako v každém uměleckém oboru je to hlavně o tom zaujmout. Zatím jsem ale nehodil kompletně svou kůži na trh, takže nemůžu soudit, ale věřím, že to půjde. Je to riskantní, ale risk je zisk.
Za rok končíte školu, co plánujete po studiích?
V Česku chci založit vlastní firmu, která se bude řídit takzvaným PPP – planet, people, profit. Chci se zajímat jak o planetu, tak o lidi i zisk. Hrozně mě mrzí, že u nás máme spoustu odborníků, jako jsou krejčí nebo švadleny, kteří jsou teď momentálně třeba za kasou a vůbec svůj potenciál nevyužívají. Chci dát práci i lidem v důchodu, kteří by mohli chodit na dvě nebo tři hodiny denně, komunikovat s nimi, abych se právě, a to je ten druhý bod, zajímal i o lidi. Navíc si myslím, že jako země máme co nabídnout, takže to je takový můj sen. Vybudovat to, co se kdysi podařilo Bat´ovi, akorát v oděvním průmyslu.
