Češi se potopili k vraku válečné ponorky. Část její posádky byla tuzemského původu
Tam, kde na přelomu 19. a 20. století hučely motory rakousko-uherských ponorek, byla mnohdy slyšet čeština. Češi totiž tvořili významnou část jejich posádek. Právě díky tomu se o ponorku S.M.U.16, která sto let ležela na dně albánských vod, začal zajímat Czech Diving Team (CDT). I na ní byli Češi součástí posádky. „Každé střetnutí s nepřítelem se týkalo i našich námořníků,“ vyzdvihuje historik CDT Boris Gol fakt, že se Češi podíleli na provozu téměř všech ponorek. Tým, kterého je součástí, se soustředí hlavně na rakousko-uherské válečné a civilní lodě, především z období první světové války, které mají spojitost s českou historií.
Již v roce 2015 mořské dno prozkoumala americká loď Herkules. Objevila, že se v těchto místech nachází anomálie, tedy objekt vytvořený lidskou rukou, ne přírodního původu. Nebylo ale jisté, co se zde skrývá. „Albánce i Američany zajímají především antické vraky, kterých je u pobřeží Albánie spousta a které mají velkou historickou hodnotu,“ vysvětluje Gol, proč se o moderní vraky Albánie příliš nestará.
Auron Tare, ředitel albánské pobřežní agentury, nicméně rok po průzkumu požádal členy Czech Diving Team, aby se podíleli na identifikaci plavidla. Vybral si je kvůli jejich předchozím zkušenostem s ponory. „Albánská strana neměla tak kvalifikované potápěče, své navíc využívá hlavně k průzkumu antických vraků a potopených amfor,“ komentuje Gol.
Spolupráce se tak hodila Albánii i potápěčům, kteří podle lokace odhadovali, že by mohlo jít o vrak S.M.U.16. Již přípravy na ponor byly náročné. Albánci nedisponovali dostatečným vybavením. Čeští potápěči si tedy museli dovézt vlastní. Se zařizováním dokumentace a domluvou s albánskými úřady výrazně pomohla česká ambasáda v Tiraně. „Jednala našim jménem s albánskými úřady, například s ministerstvem kultury, pobřežní agenturou či celní správou,“ popisuje Boris Gol jejich pomoc.
Nános může tvořit až 1,5 metru. Zdroj: René Melichárek
Hlídací pes Jaderského moře
Czech Diving Team nabídku spolupráce přijal. Byla to pro ně pozoruhodná nabídka: „Zájem naší skupiny je především o lodě a vraky, které mají úzkou spojitost s naší historií.“ Potápěči od Albánců dostali přibližné místo, kde by podle domněnek mohla ponorka být. „To místo jsme hledali přibližně hodinu. Nakonec jsme našli na dně ,anomálii‘ ke které se potápěči potopili. Vrak je značně zdevastovaný a velká část je pod nánosem sedimentu. Toho může za ty roky být až 1,5 metru!“ popisuje samotný nález.
Během ponoru, na který se potápěči připravovali rok, plavidlo detailně nafotili a natočili. Že se jedná o vrak ponorky usoudili podle několika charakteristických rysů těchto plavidel z první světové války. Poslední krok identifikace pak představovalo porovnávání s dobovými plány a s výpovědí velitele S.M.U.16. „Vše nasvědčuje tomu, že by to ta ponorka mohla být. Nebylo ale možné odhalit například označení stroje na jeho přídi, nebudeme tedy s určitostí schopní říct, že je tu S.M.U.16, dokud tu potvoru nevyhrabeme.“
Nález ponorky pro CDT kupodivu neznamenal jen pozitivní emoce. „Když se vám podaří najít a identifikovat objekt, po které jste pátrali, je to vždy směs pocitů.“ Boris Gol popisuje radost i úlevu z nálezu, zároveň ale i pochybnosti, jestli tento vrak je opravdu to, co tým hledal, a nakonec i špetku zlosti a smutku, že je vlastně i konec s pátráním. Vše ale uzavírá pozitivně: „To vynaložené úsilí stálo za to.“
V historických dokumentech lze dohledat, že v posádce této ponorky sloužili i námořníci pocházející z Čech, Moravy a Slezska. Armáda plavidlo nasadila 6. října 1915. Sloužilo primárně k ochraně hranic mocnosti před nepřátelskými loděmi v Jaderském moři, konkrétně v černohorském Kotorském zálivu a istrijském přístavu Pula.
Ponorka byla potopena o rok později po střetu s italskými plavidly. Díky včasnému jednání se ale většina posádky zachránila. „Později byli námořníci včetně kapitána Ritter von Zopy zajati a zbytek války strávili v zajetí na Sicílii. Po válce se všichni št´astně vrátili domů,“ popisuje osud posádky Gol.
Námořníci ze středu Evropy
V období první světové války sloužilo u rakousko-uherského válečného i obchodního loďstva okolo deseti tisíc námořníků, techniků a dělníků pocházejících z českých zemí. „Tvořili tak deset až dvanáct procent personálu rakousko-uherského námořnictva,“ popisuje v rozhovoru pro ČT Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Zastávali podle něj řadu specializovaných a technických funkcí. Často se jednalo o dělostřelce, radiotelegrafisty, strojníky, mechaniky i obsluhu torpédometů,“ doplňuje jejich kvalifikaci Boris Gol.
Vzhledem ke své odborné kvalifikaci tedy Češi patřili k nejžádanějším. Dobře si vedli zejména proto, že české země byly v rámci Rakousko-Uherska vyspělé, a to hlavně v oblasti techniky. Neexistovaly sice čistě české posádky, ale i tak přicházeli Češi v bitvách o mnoho krajanů. „Nejvíce jich padlo při potopení křižníku S.M.S. ZENTA v roce 1914 u Černé hory,“ informuje Gol. Vrak toho plavidla našel Czech Diving Team v dubnu 2005. Tento nález představoval začátek jejich expediční činnosti.
Tým v plném složení. Zdroj: René Melichárek
