Češi s hořkostí vzpomínají na invazi v srpnu 1968. Rusové kvůli cenzuře věděli jen málo
Na první dny okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vzpomínají lidé tehdejšího Československa se smutkem. Těsně před půlnocí 20. srpna vtrhly do Československa vojska pěti států – Sovětského svazu, Polska, Bulharska, Maďarska a Německé demokratické republiky. Zuzana Korecká (56) trávila letní prázdniny roku 1968 s prarodiči na chalupě v Jizerských horách. „Ve velké společenské místnosti ráno 21. srpna seděli chlapi a s údivem koukali na televizi. Kolem šesté hodiny jsem přiběhla do místnosti. V tu chvíli dědeček vyděšeně vykřikl: ,podívejte se, obsadili nás Rusáci!‘“ vzpomíná stále s úzkostí Korecká na první okamžiky okupace.
Rodiče jí až po několika letech detailněji vyprávěli, co se ten den v Praze přesně odehrávalo. „Do fabriky jel tatínek na motorce, protože nejezdily tramvaje ani autobusy. Po rozlehlém dvoře stály tanky s ruskými vojáky,“ vypráví Korecká. Po práci se její otec vydal domů za matkou a společně pak chvátali k tehdejšímu Československému rozhlasu podpořit ostatní. „Na silnici ležel mrtvý kluk přikrytý českou vlajkou. Maminka se strašně vyděsila a utekla pryč. Otec se přidal k ostatním Pražanům bránící rozhlas,“ dodává.
Proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se lidé vydali protestovat do ulic. Zdroj: youtube.com
Třídenní cesta do neznáma
Sovětská vojska obsadila většinu důležitých měst tehdejšího ČSSR. Mezi nimi byla například i Mladá Boleslav nebo Klatovy. František Vrhel (75) si na sovětské vojáky v Klatovech vzpomíná jen letmo. Jednadvacátého srpna jel se svým budoucím švagrem a přáteli na svatbu. „Autem jsme zastavili na křižovatce a kamarád říkal: ,zprava dobrý, zleva tanky,‘“ vypráví Vrhel, který v roce 1967 nastoupil na roční vojenskou službu. Bavit se s okupanty jim zakazovali. „Někteří mí klatovští kamarádi za vojáky přeci jen šli a vyptávali se, co tu vlastně pohledávají. Vysvětlovali jim, že jsou tu jen na cvičení,“ popisuje Vrhel. Byl to šok nejen pro místní, ale i pro příchozí sovětské vojáky, kteří nevěděli, kde přesně jsou.
Podobné pocity měl i přítel Ljudmily Klevecké (71) Volodja, který v roce 1968 sloužil v ruské armádě. „V té době mu bylo 18 let. Vyprávěl mi, že mu zavolali a řekli, at´ si sbalí věci a nachystají se k odjezdu. Jeli tři dny a nikomu nebylo řečeno, kam přesně jedou a proč,“ vypravuje Klevecká, která celý život prožila na jihu Ruska. Dále dodává, že ani dnes, po padesáti letech, jí k tomu nedokázal říct víc. Vojáci byli přinuceni podepsat dohodu o mlčenlivosti.
Totalitní dohled
O invazi sovětských vojsk do Československa se Klevecká dozvěděla až v 80. letech 20. století, tedy v době takzvané Perestrojky. Do té doby neměla ani tušení, že tehdejší sovětská vojska vnikla na území Československa. „S odstupem času se v médiích mluvilo o tom, že předsednictvo ČSSR požádalo o pomoc samo. Podle nich mělo dojít s podporou nepřátelských imperialistických zemí k převratu a svržení socialismu,“ vzpomíná Klevecká. Konflikt, který se odehrál v tehdejším ČSSR, vnímá dnes jako něco strašného. „Během srpnových událostí zemřeli nevinní lidé. Změnit historii nemůžeme. Avšak půl století po těchto událostech, bychom se z toho měli hlavně poučit a snažit se, aby se to v budoucnu nikdy neopakovalo,“ dodává.
Totalitní režim Sovětského svazu lidem nedovoloval dozvídat se informace ze zahraničí. „Sovětský komunistický režim byl podle politického vedení jediná správná cesta a všechny ostatní státy byly prezentovány jako hnijící kapitalistické země,“ vysvětluje Klevecká. Lidé žijící v tehdejším Rusku tak podle ní příliš nevěděli, co se odehrává za hranicemi SSSR. O událostech ze zahraničí se mohli dopátrat například z antisovětského Samizdatu, který byl však zakázaný a vydával se jen v omezeném množství.
