Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války
Co jste dělal 15. března 1939, v den, kdy přišli Němci?
Šel jsem do školy, do vesnice Nadějkov a viděl, jak se vojáci ubytovávají v zámku a pochodují po náměstí. Později tam také bylo sídlo Hitlerjugend, vybrané německé děti, kterým byla od mala vštěpována ta jejich ideologie. Vzpomínám si, že měly krátké kožené kalhoty, za opaskem nůž, upravení a vždy spořádaně pochodovaly. Nám jako dětem se to náramně líbilo. Nevěděli jsme, co je to za zvěrstvo.
Kdo vám jako dítěti oznámil, že Československo je okupováno?
Rodiče. U nás se politizovalo dost, vše jsem věděl. V té době mi bylo deset let , takže jsem už situaci dokázal trochu pochopit. Později jsme doma poslouchali vysílání rádia z Londýna, takže byl dobrý přehled o frontě a tom, co se děje doopravdy ve světě, protože jinak bychom se vůbec nic nedozvěděli.
Neměli jste kvůli tomu problémy?
Byl to strach, ale zároveň obrovské nadšení a euforie, když jsme slyšeli o prvních porážkách nacistů. Jeden vždy hlídal venku, protože kdyby to zjistili Němci, tak nás na místě popraví. Můj otec se kamarádil s legionářem z první světové války, který bydlel v takové chaloupce na samotě, kousek od nás. Společně si nakreslili mapu Evropy a podle hlášení z rádia na ní zaznamenávali frontovou linii. V roce 1940 se vsadili, že Němci se zastaví až před Moskvou, a skutečně to tak dopadlo.
Jak vnímáte válku teď, s odstupem sedmdesáti let?
Pořád stejně. Bylo to nesmírně kruté období. Lidé měli hlad. Dnes si nikdo nedovede představit, že by měl hlad a neměl se kde najíst. Na venkově jsme se naštěstí měli ještě dobře.
Dobře?
Mohli jsme vždy mít jenom kilo potravin na jednoho člověka, a to ještě obilí a podobné věci. Žádné maso. Tady na vesnici se ale ledacos schovávalo, zakopávali jsme vajíčka a brambory do země na louce. Tak velkým hladem jako ve městě jsme netrpěli. Když někdo choval prase, tak riskoval popravu. To se nesmělo.
Chovali jste ho?
Samozřejmě. Schované ve stodole a zabijačka byla přes noc. Byli jsme na samotě, takže si nás nikdo moc nevšímal. Ve vesnici by to mohlo být horší, protože spoustu lidí s Němci sympatizovalo. Otec měl dva bratry v Praze, kde byla hrozná bída. Tam si na balkoně nikdo nic nevypěstuje, jako tady na venkově. Takže jsme jim tam vozili jídlo.
Neodhalili vás?
Němci nestíhali hlídat vše. Na zahradě jsme toho spoustu vypěstovali a schovali. Pak potraviny vozili po několika bramborách a balíčku masa v malém kufru vlakem. Tak, aby to bylo co nejméně nápadné a při tom všichni trnuli strachy, ale nemohli jsme je nechat hlady.
Měl jste s Němci nějaký konflikt?
Já osobně ne, bylo mi šestnáct let, když válka skončila a celá rodina okupaci přežila ve zdraví. Ale dodnes si vzpomínám, jak je přes půl stránky v novinách článek jmen. Ti lidé nesouhlasili s Protektorátem Čechy a Morava. Pod textem bylo pak tučně napsáno – rozsudek vykonán ihned. Zastřelili je. Jako bych to viděl dnes a stejně tak si vybavuju i chvíli, kdy Němci odešli.
A co vám utkvělo v paměti z té chvíle nejvíc?
Napřed byly takové zvěsti, že jde Němcům opravdu do tuhého a blíží se konec války. Navíc jsme to měli podložené tím, co říkali v rádiu. Z ničeho nic začalo utíkat hrozně moc lidí, stovky, hlavně tedy Němců nebo Čechů, kteří s nimi měli něco společného. Strašně se báli Rusů.
Kdy se k vám Rudá armáda dostala?
Zhruba v polovině května. Přišlo k nám pět hladových vojáků. Mamka jim uvařila vajíčka, najedli se a začali prolézat celý dům. Ve stole našli revolver, který měl otec celou válku schovaný. Jeden ho vytáhnul a nabil, a tak dlouho se s tím druhým o zbraň přetahovali, až vystřelila. Jednomu vojákovi to ustřelilo palec na ruce a dodnes mám na půdě zrcadlo, kde je díra od té kulky.
Jinak se chovali slušně?
Naprosto. Lidi byli z Rusů nadšení. Ta proruská nálada začala ochabovat až po komunistickém puči v roce 1948. Za osudovou chybu Ruska ale považuji srpen 1968. Lidi je oslavovali a tímto se vše změnilo. I navzdory tomu si jich ale vážím. Nedá se jim upřít, že nás osvobodili právě oni.
