Boj proti krádežím v obchodech: sledování, levné zboží a rodina
Odcizit drahé brýle není pro zloděje problém. Foto: Simona Svobodová
Češi kradou jak straky, to už se říká dlouho a nejen na našem území. Podle studie britské společnosti Centre for Retail Research se Česko oficiálně umístilo na prvním místě v žebříčku evropských států s největším množstvím odcizených věcí v obchodech. Ve světě potom ČR obsadila dvanácté místo.
Jen za poslední rok u nás vystoupala hodnota ukradeného zboží na 9,6 miliardy korun. Bezpečnostní agentury k tomu navíc dodávají, že nejvíce kradou sami zaměstnanci, a to až v osmdesáti procentech případů.
Bez důkazů na ně nemůžete
V prodejně optiky sídlící v jednom z pražských obchodních center už dlouhodobě řeší problém spojený s opakovanými krádežemi. „Jakákoli ztracená věc jde na mou hlavu,“ tvrdí vedoucí prodejny, která si nepřeje být jmenována. V obchodě proto umístila kamery, které alespoň evidují drahé sluneční brýle, jež se kradou nejčastěji. Mizí ale i brýlové obroučky, kontaktní čočky a různé roztoky. „K čočkám se ale zákazník nedostane, jedině zaměstnanec.“ Je tedy jasné, že zlodějem je i někdo z prodejců.
Co může zaměstnavatel dělat, když ví, že u něj někdo ze zaměstnanců krade? „Vím dokonce kdo to je, ale nemám důkazy. Zkoušela jsem s tou osobou promluvit, ale nic mi nepřiznala,“ tvrdí vedoucí prodejny optiky. V zázemí prodejny, kde se skladují věci, se zaměstnanci převlékají. Nebylo by tudíž vhodné sem umístit kameru. Stejně tak se dražší věci nedají zamknout, protože přístup k nim musí mít každý zaměstnanec kvůli doplňování. Inventura se pak dělá jen jednou týdně, častěji na ni není čas. A tak nezbývá, než podezřelou osobu sledovat a čekat, až nějak pochybí.
V obchodních centrech se kamerově hlídají vchody do jednotlivých obchodů a veřejné prostory, kde by mohlo docházet ke kapesním krádežím. Taktéž hlídají kamery i pokladny kvůli případným loupežím zvenku i zevnitř. Zběžně se dá ale říci, že spíše než peníze z pokladen láká pracovníky zboží. „Kasy jsou dobře zabezpečené. Všechno se zaznamenává a když vznikne manko, rozdělí se a splatit ho musí všichni,“ tvrdí bývalý zaměstnanec potravinového řetězce Martin Matouš.
Kdo nekrade, okrádá rodinu
Není divu, že se opět vrací rodinné obchody, ve kterých se na sebe lidé mohou více spolehnout. „Dříve jsem zaměstnával různé prodavačky. Ani jedna se však neosvědčila,“ vypráví majitel stánku s punčochovým zbožím. Když ztráty ve zboží začaly být neúnosné, rozhodl se s manželkou prodávat ve stánku sám. „Na jiné věci nám sice už nezbývá čas, ale za to máme jistotu, že nám stánek nikdo zevnitř nerozkrade,“ popisuje jeho majitel.
Psycholožka Kateřina Gůrová nevěří, že by Češi měli tak říkajíc zlodějinu v krvi. Dokonce si ani nemyslí, že by měla velký vliv na četnost krádeží současná ekonomická krize. „Řekla bych, že krást nás naučila předešlá politická éra, tedy vláda komunistů.“ Ani po 22 letech prý bohužel nevidí pokroky a do budoucna pak v téhle oblasti nečeká zásadní zlepšení. „Někteří lidé tvrdí, že naše děti budou už lepší, pravděpodobně ale budou dělat to, co uvidí u nás,“ míní Gůrová. Takže pokud prý stále krade naše generace, v zásadě se toho moc změnit nemůže.
Princip „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, který fungoval v minulém režimu a to na bázi vykrádání státních podniků, se přeci jen v dnešní době dá už těžko praktikovat. Podle Gůrové je možné, že lidé ve svých zaměstnáních kradou prostě jen, aby si vykompenzovali své nízké platy. Třeba si pouze chtějí přilepšit. Možná ale naopak chtějí systematicky škodit svému zaměstnavateli.