Barbora Zpěváčková: Práce politické zpravodajky je náročná, ale splnil se mi sen
S Barborou Zpěváčkovou si dáváme sraz ve čtvrt na deset ráno na pražském Malostranském náměstí. Přestože prší a lidé na ulici se tváří mrzutě, Bára vystupuje z tramvaje s dobrou náladou. A hned mi za chůze začne vysvětlovat systém fungování Poslanecké sněmovny. „Přes poledne uvidíš tiskovky poslaneckých klubů a odpoledne se bude projednávat protikuřácký zákon,“ vysvětluje.
Budova v příznačné Sněmovní ulici je pro mě jedno velké bludiště. „Tady jsou záchody, tady bufet a tamhle jídelna,“ ukazuje Bára a já se už ve třetí chodbě ztrácím. Teď půjdeme nejspíš do toho velkého sálu, ve kterém jednají poslanci, říkám si v duchu. Rychle se ukáže, že jsem na omylu. Novináři nesedí přímo v jednacím sále, ale mají pro sebe prostorné atrium s pohodlnými židlemi. „To se hodí, když tady člověk někdy musí sedět třeba deset hodin,“ dodává Bára. Uprostřed haly pak stojí řečnický pultík pro tiskové konference. V místnosti jsou tři televize, na kterých se bude odpoledne vysílat dění právě z jednacího sálu. Odkládáme si kabelky a kabáty. Bára nosí do Sněmovny většinou rifle a košili nebo halenku, zkrátka trochu elegantní styl.
Ztracené otázky
Na desátou hodinu má Bára naplánovaný telefonický rozhovor s europoslancem Luďkem Niedermayerem. Během snídaně v jídelně sleduje mobil, a najednou si s hrůzou uvědomí, že nejspíš nechala v atriu papír s připravenými otázkami. „Super, teď vůbec nevím, o čem se s ním mám bavit,“ naříká a s nadějí hledá papír po kapsách a pod stolem. Marně. Má jediné štěstí, že telefon zůstává pořád němý. Přesto se Bára snaží zachovat klid a i bez papíru má v hlavě nějaké dotazy připravené.
Nakonec se vrátíme do haly ještě před tím, než Niedermayer zavolá, bereme list s otázkami a odcházíme na chodbu. „Nerada dělám rozhovor po telefonu před ostatními. Nemusí vědět, co zrovna řeším, a taky je nechci rušit,“ vysvětluje Bára. Europoslanec volá během chvilky a rozhovor trvá asi deset minut. Přestože Bára mluví s člověkem, kterého nikdy neviděla a na téma se musí hodně soustředit, působí sebejistě a není na ní znát žádná nervozita. Probírá se ministr financí Andrej Babiš, elektronická evidence tržeb a další témata. Bára spokojeně ukončí hovor a vracíme se do atria, kde mají za chvilku začít tiskové konference jednotlivých poslaneckých klubů.
Vtipné uvedení v Senátu
Během čekání na zástupce hnutí Úsvit svoji bývalou spolužačku z Vyšší odborné školy publicistiky zpovídám. Vypráví mi vtipnou historku o tom, jak proběhl její první pracovní den. „Chodila jsem do redakce na brigádu a jednoho dne mi šéf nabídl tohle místo, protože z něj odcházel Vašek Lang. Jenomže vzápětí mi řekl: Půjdeš dneska do Senátu. Byl květen, horko a já na sobě měla šortky, červené kecky a tílko s výstřihem. Senátoři v oblecích na mě koukali dost divně,“ směje se. S kolegou se zaučovala tři měsíce, ale stejně měla strach, když začala pracovat úplně sama.
„Je těžké se v politice zorientovat. Musela jsem si všechno dohledávat, kdo je kdo, strašně jsem se bála, že udělám chybu,“ přiznává. Navíc občas trochu bojuje se svým věkem. „Nějaký historický přehled samozřejmě mám, ale když mi politik řekne: To bylo tenkrát v roce 2000, to si musíte pamatovat paní redaktorko! Tak mám sto chutí mu říct: Jenže já byla ve druhé třídě na základce,“ říká Bára.
Noční směna s vládou
Během vyprávění kouká Bára do počítače a zjišt´uje, že druhý den musí být na jednání vlády, které začíná až v osm hodin večer. „To skončí tak ve dvě v noci,“ odhaduje. Práci politické zpravodajky není lehké skloubit s osobním životem. „Někdy končím v pět hodin odpoledne, někdy v noci. Je to časově náročné,ale splnil se mi sen,“ usmívá se. Přála si pracovat v denním zpravodajství a politika vždycky byla jejím koníčkem. Navíc píše pro jeden z nejčtenějších českých serverů.
Všímám si, že novináři působí jako dobrá parta a celkově v hale i na chodbách panuje až téměř rodinná atmosféra. Bára potvrzuje, že si navzájem dost pomáhají a vyměňují si kontakty. Ona sama ochotně radí reportérce z televize Prima, která je ve Sněmovně ten den výjimečně a neví si rady. Tiskovky jednotlivých klubů probíhají až do dvou hodin. Po nich si najdeme zhruba půlhodinovou pauzu na jídlo a odpoledne bude následovat projednávání protikuřáckého zákona, které budeme sledovat na obrazovkách v atriu.
Ve střehu i u jídla
Během oběda sedíme u stolu s dalšími novináři a probírají se novinky v politice. „Baví mě, že tady máme všichni stejný zájem a máme o čem diskutovat,“ říká Bára. Mezi jídlem vyřídí jeden telefonát a pořád sleduje televizi v jídelně, na které vidí dění v jednacím sále. To samé se opakuje při odpolední svačině.
Celý den je Bára zároveň ve spojení s redakcí, která sídlí na Vinohradech. At´ už telefonicky, nebo přes sociální sítě. „Běžně se stává, že sedím ve Sněmovně, ale píšu úplně jiné články, než z dění odtud,“ vysvětluje Bára a na její slova brzy dochází. Editor volá, že prezidentu Miloši Zemanovi byla udělena anticena Kyselá žába za sexistické výroky. Bára tedy volá mluvčímu prezidenta Jiřímu Ovčáčkovi kvůli vyjádření a už píše článek, který následně přes redakční systém posílá editorům.
Objektivita především
„Občas je těžké být co nejvíc objektivní. Když nějakého politika nemám ráda, tak to musím zakrýt a dát i jemu prostor pro vyjádření,“ tvrdí Bára. Její práce ji ale baví a nehodlá z ní v blízké době odcházet. Neumí si však představit, že by jednou měla zároveň děti a takhle náročné zaměstnání. Navíc přiznává, že by si možná jednou dokázala sama sebe představit před kamerou jako reportérku.
Svůj program si Bára sestavuje sama. Většinou je ve Sněmovně, ale některé dny zaskočí i na Hrad nebo další místa, podle aktuálních událostí. Denně jí většinou vyjde víc než jeden článek. Pokud má dovolenou, zprávy za ni píše redaktor domácí rubriky od stolu v redakci nebo reportéři deníku Právo, sesterského média Novinek. Pro redaktorka je případně zdrojem buď Česká tisková kancelář nebo kanál ČT24.
Jelikož Bára dělá několik věcí najednou a musí pořád sledovat okolní dění, stane se, že občas během odpoledne přece jenom něco z televize v hale nepochytí a musí se doptat kolegů v atriu. O zmatky tady rozhodně není nouze a dokonce jsme svědky konfliktu mezi píšícím novinářem a technikem z České televize. Ten druhý totiž v jednu chvíli vypne zvuk na televizi v místnosti kvůli natáčení rozhovoru s politikem. To se samozřejmě nelíbí redaktorovi, pro kterého je obrazovka a zvuk jediným zdrojem informací. Oba muži se hádají, stejně ale nedojdou k žádnému rozumnému kompromisu a zvuk zůstává ztlumený.
Dilema novináře
Jak den utíká, čím dál víc Báru obdivuji, že dokáže pořád udržet pozornost a soustředit se na jednání poslanců. To začalo v půl třetí, v pět hodin ostatní novináři odhadují, že se protáhne. A před Bárou vyvstává věčné dilema novináře. „Od sedmi hodin mám volejbalový trénink, takhle ho zřejmě nestihnu,“ zoufá si a hledá řešení. Nakonec se domluví s redaktorkou deníku Práva, která bude situaci ve Sněmovně po šesté hodině odpolední hlídat, kdyby se přihodilo něco důležitého. Bára se pak večer doma koukne do infobanky České tiskové kanceláře, jak jednání dopadlo, a zavolá editorům do redakce. Ti článek aktualizují.
Ve čtvrt na sedm tedy odcházíme. Mám hlavu plnou dojmů a přemýšlím o Bářině práci. Psaní o politice může být pro někoho náročné, ji ale baví, dokonce studuje dálkově politologii v Hradci Králové. Je spokojená a první pracovní místo, které po škole dostala, je víc než dobrým startovacím bodem její kariéry.
