Bacha, zprava může něco jet!
Když jsem se dostavila na první teoretickou hodinu do malého temného prostoru nacházejícího se v suterénu panelového domu na sídlišti Lužiny v Praze, byla jsem plná optimismu. Když jsem usedala do provizorní lavice ještě s dvěma nováčky, cítila jsem se jako v první třídě základní školy.
Není na co čekat
S menším zpožděním vstoupil do místnosti poněkud svraštělejší postarší pán Láďa a vykouřeným hlasem k nám šibalským tónem promluvil: „Vidím, že zde sedí samí mladí odhodlaní lidé plní optimismu, tak to si budeme rozumět.“ A opravdu tomu tak bylo a je. Sdělil nám pár základních informací o provozu automobilu, jeho správné údržbě, kontrole kapalin, rozlišování světel, startování a podobných „drobnostech“. Na závěr nezapomenul podotknout, že příště už bude vše na ostro, není prý na co čekat.
Na druhé, tentokrát již praktické hodině, jsme pomalou rychlostí popojížděli po parkovišti, trénovali rozjezdy, zastavení, blinkry a takové ty základní věci, bez kterých se řidič neobejde. Žádný trenažér, nic takového v rukávu pan Láďa neměl. Razí totiž heslo, že kdo má pro strach uděláno, ten se ani za volantem neztratí. Na tom asi něco opravdu bude a taky jeho pravda o spojce: „ Adélko, jak dlouho máme držet spojku v záběru?“ „Tři vteřiny,“ odpovím se samozřejmostí. Dočkám se pochvalného úsměvu a už na to šlapu.
Ale také není kam spěchat
Dnes mám za sebou hodin šestnáct, proplétám se mezi auty, učím se poznávat značky a stále mě řízení nepřestalo bavit,
spíš naopak. Netroufám si o sobě tvrdit, že mi to jde nějak zvlášť dobře, ale pan Láďa občas pochválí. Což mi samozřejmě dodává odvahu. Jsem ráda, že jsem se k tomuto činu nakonec odhodlala a můžu dnes říct, že řízení auta není opravdu žádná věda. To nejdůležitější, co si z každé hodiny odnáším je ostražitost, stoprocentní soustředěnost a hlavně, nezmatkovat! A přátelé, dodržujme předpisy, jak by řekl Láďa.