Afghánka o Češích: Občas se na mě dívají, jako by se báli
Vnímalo vás české okolí před pěti lety jinak než nyní?
Myslím si, že mě po mém příchodu lidé brali jako běžnou cizinku. Řekla bych, že na mě teď občas pohlížejí hůř než dřív, hlavně kvůli teroristickým útokům ve světě spojenými s Islámským státem. Když jdeme s manželem ven a vezmu si na hlavu šátek, občas se na nás lidé dívají dost zvláštně. Jako kdyby se nás báli nebo nevěděli, co si o nás mají myslet. Jednou se mi stalo, že jsem potřebovala v Praze poradit, jak se dostanu na filozofickou fakultu, přišla jsem k lidem na zastávce, slušně se zeptala a oni začali křičet, at´ od nich odejdu a co po nich vůbec chci. Byla jsem hodně zmatená a vyděšená, tak jsem raději odešla.
Proč myslíte, že se vás lidé bojí?
Určitě je to tím, odkud jsem. Lidé vidí v televizi války a terorismus, muslimy, kteří zabíjejí ve jménu islámu. Upřímně řečeno, já sama mám také strach z toho, co se ve světě děje. Protože se to dotýká i mě, mé národnosti a mé víry. Ti lidé, kteří vraždí kvůli víře ale nejsou praví muslimové. Já muslimka jsem a nikdy bych neřešila nic vraždou.
Co vám na chování Čechů vůči vám nejvíce vadí?
Myslím si, že největším problémem je jednostranný pohled na problematiku mého národa. Lidé by se měli naučit rozdělovat dobré a zlé. Potom by mezi nimi nebyly tak radikální názory na jednotlivé lidi. Kritizovat může každý, ale musí vědět souvislosti, proč a koho kritizuje.
Myslíte, že dříve lidé takoví nebyli?
Když jsem se přistěhovala do České republiky, okolí bylo přátelské a otevřené vůči cizincům. I když ze začátku to pro mě bylo velmi obtížné. Nebyl tu nikdo, koho bych znala, kromě manžela. Neuměla jsem ani český jazyk. Nechodila jsem moc do společnosti, dokud jsem se češtinu alespoň trochu nenaučila. Cítila jsem se hodně opuštěná a moc se mi stýskalo po rodině. Časem jsem začala mluvit česky, našla si přátele, a také práci. Scházím se s Afghánci, kteří žijí v Praze nebo v Ústí nad Labem.
Jak na váš odjezd kamsi do středu Evropy, do Česka, reagovala vaše rodina a vaši přátelé?
Česká republika je v Afghánistánu známou zemí a má tam dobré jméno. S Čechy jsem se setkávala už v Afghánistánu. Rodina se o mně nebojí, jsem tu s manželem. Hodně lidí z naší země se odstěhovalo do České republiky nebo jinam do Evropy a založilo rodinu. Integrace cizinců tu nebývala problém. Nyní je to podle mě horší.
Co vás nejvíce překvapilo, když jste přijela do České republiky?
Hlavně klid a mnoho možností ke vzdělávání. Narodila jsem se do války a když jsem se přestěhovala do Česka, byla to pro mě příjemná a nezvyklá změna. V mé zemi nemáme kvůli nekonečným konfliktům tolik možností na vzdělání, kolik bychom potřebovali. Přitom někteří mladí Afghánci by se učit chtěli. Tady má možnost studovat opravdu každý.
Studium bylo tedy hlavním důvodem vašeho odjezdu?
Studium a manžel. Doma jsem sice absolvovala gymnázium a poté jsem chtěla pokračovat v informatice, ale vdala jsem se a v roce 2011 jsem se kvůli manželovi, který tu žil už od roku 1988, přistěhovala do České republiky. Podala jsem si přihlášku na Karlovu univerzitu a nyní mě čekají přijímací zkoušky, na filozofickou fakultu, obor íránština a dějiny blízkého východu.
Plánujete se někdy vrátit do Afghánistánu?
Myslím, že asi ne. Svou rodinu chci nadále navštěvovat, ale pracuji tu jako tlumočnice a chystám se studovat. I můj manžel tu má práci a do naší země zatím neplánuje návrat. Se svou rodinou jsem ale stále v kontaktu, jezdila jsem je navštěvovat každý rok. Poslední dva roky jsme se ale nemohli vidět, kvůli tomu, jak se ve světě zhoršuje bezpečnostní situace.
