K pěstounství nestačí jen chtít nezištně pomáhat. Bez správné motivace nemají pečovatelé šanci
„Chtěli jsme se s osamělým dítětem podělit o to, že se v naší rodině máme hezky.“ Takový byl impuls pro Martinu Poliakovou (47), aby se s manželem před osmi lety stali pěstouny. Pěstounská péče je jedním ze způsobů, jak může funkční a finančně zajištěná domácnost pomoci dítěti, které nemá vhodné rodinné zázemí. K této formě náhradní výchovy obvykle přistupuje soud v případě, pokud se o dítě nemůže starat žádný z rodičů ani poručník. Dlouhodobá péče, které se Poliakovi věnují, může trvat až do osmnácti let věku dítěte, případně do šestadvaceti, pokud studuje.
Tato forma péče může přinášet pozitiva nejen dítěti, které dostane potřebnou péči a zázemí, ale i pečovatelům samotným. „Díky tomu, že jsme se ujali mladší holčičky, než byli naši vlastní potomci, je u nás pořád příjemný šrumec. S manželem díky tomu nežijeme usedle. Maruška, kterou máme v péči od jejích tří let, a které bude nyní dvanáct, nás nepřímo nutí být pořád aktivní,“ vypráví. Dítě svěřené do pěstounské péče jejich rodinný život výrazněji nezměnilo. Poliakovi jsou na velkou domácnost zvyklí, protože mají čtyři vlastní potomky. Nejstarší Kajetán (22) a Marieta (21) žijí kvůli studiu v Praze, takže kromě Marušky s nimi žijí ještě Šimona (17) a Tadeáše (15). „S dětmi jsme se o tom samozřejmě bavili, protože i jich se taková změna týkala. Všechny situaci chápaly a podpořily nás. Měla jsem radost, že Marušku opravdu přijaly mezi sebe,“ vzpomíná Poliaková.
Než si manželé mohli vzít Marušku do péče, museli se zhruba tři měsíce připravovat. Tak dlouho zabere absolvování povinných vzdělávacích kurzů. Ty jsou složením i kvalitou různorodé. Každý kraj má totiž jinak nastavené podmínky. Obecně by měly pěstouny připravovat na jejich roli jak z právního hlediska, tak i v oblasti specifické výchovy a podpory dítěte. Oceňovaný je systém PRIDE, kterého se účastnila i Poliaková z Trutnova v rámci Královehradeckého kraje. V roli vedoucího je vedle odborného lektora i pěstoun, který má již s péčí zkušenost. Kurz je specifický malým počtem účastníků, takže je kontakt velmi osobní. „Samozřejmě jsem si občas říkala, že bych raději měla volný víkend, než abych jela na seminář, ale vynahradí se to tím, že se člověk opravdu něco naučí. Neznala jsem do té doby nějaké věci z oblasti práva, ale nejvíc mi daly asi zkušenosti pěstouna, který nám vyprávěl i různé zážitky. To občas byla i zábava, stejně jako kontakt s dalšími účastníky,“ popisuje průběh kurzu Poliaková.
Rodič pro dítě, ne naopak
Pro to, aby se žadatel mohl stát pěstounem, je důležitá především správná motivace. Špatná je například ta, když páru zemře dítě nebo pokud nemůžou mít vlastní potomky. „V tu chvíli totiž člověk nechce pomoci dítěti, ale sobě. Vždy se tedy hledá rodič dítěti, ne dítě rodiči. Bohužel se ale stává, že si páry vybírají. Například nechtějí přijmout dítě s psychiatrickou diagnózou v rodině,“ vysvětluje Zimová, se práci s pěstouny věnuje sedm let v rámci neziskové organizace. Nejlepším důvodem je podle ní podělit se o stabilní rodinné zázemí s dítětem, které nemá nikoho, kdo by se o něj postaral. Zdravotní stav i příjem rodiny je podle ní také nutné zvážit. Tyto faktory už ale hrají menší roli.
„Chtěli jsme, jak tomu říkám, umenšit zlo okolo nás. Zní to možná pateticky, ale naše rodina se měla hezky a dobře,“ popisuje svou motivaci Poliaková. Chtěla udělat něco dobrého tím, že se o své zázemí s někým podělí a nezaopatřenému dítěti poskytnou rodinu. Zapůsobilo na ni, když si četla o statistikách, u kolika dětí z dětských domovů, se rozvíjí kriminalita. „Ten dopad, který jako náhradní rodina na vývoj dítěte máme, je k nezaplacení. Dáváme mu alespoň nějakou šanci na zdravý život, který by oproti životu v ústavu nemuselo mít,“ dodává.
Další nutností během přípravy je podstoupit psychotesty. Při těch musí být žadatel ochotný do detailů sdělit své rodičovské postoje, charakterové rysy i vyprávět o svém dětství a vztahu s partnerem. „Nemám se za co stydět, takže pro mě to problém nebyl. Dokážu si ale představit, že by takové rozebírání soukromého života mohlo někomu dělat problém,“ zamýšlí se Poliaková. Dodává ale, že podle ní člověk musí být na takové dotazy připraven už v momentě, kdy podává žádost o to, stát se pěstounem.
Náročná příprava na pěstounství může vysvětlovat, proč je dlouhodobých pěstounů nedostatek. „Před osmi lety například nebyl problém naplnit kapacitu vzdělávacího kurzu. Když jsme ale nedávno chtěli absolvovat i přípravu pro krátkodobou péči, nesešel se ani minimální počet žadatelů,“ vypráví Poliaková. Kurz se proto neotevřel a nebyla jiná možnost než čekat na dostatečný počet zájemců.
Úřady kontrolují i soukromí
Součástí této péče jsou samozřejmě i negativa, která jsou oproti péči o vlastní dítě specifická. Mezi ně patří mimo jiné pravidelné kontroly ze strany úřadů každé dva měsíce. „Jestli je mi na pěstounské péči něco nepříjemné, tak jsou to opakované návštěvy pracovníků. Museli jsme s tím počítat. Ani po letech si ale úplně nezvyknete odkrývat svůj soukromý život cizím lidem,“ říká Poliaková. Pěstoun se také musí snažit podporovat kontakt s biologickou rodinou dítěte, což vyžaduje nejen volný čas, ale i určitou míru empatie. Poliaková ale kontakt s rodinou dítěte neudržuje. Ti totiž o schůzky nemají zájem.
Komplikované situace mohou nastat ve chvíli, kdy je dítě starší a má již vštípené určité návyky. Ty se pak nemusí shodovat s představou či zvyky, které mají sami pěstouni. K dítěti je proto mnohdy potřeba přistupovat velmi individuálně, na což mají rodiče připravit již zmíněné vzdělávací kurzy. „Každý si nakonec musí najít svou cestu. Maruška je velmi temperamentní, takže ji vychovávám jinak než vlastní děti. Například k ní musím být tolerantnější,“ dává Poliaková za příklad. Myslí si ale, že s veškerými negativy musí člověk počítat už v momentě, kdy podává žádost na úřadě. „Náhradní péče je v některých ohledech náročná. Ale vědomí, že pomáháme, za to stojí,“ dodává.
