17. listopad: Vzpomínka na téměř zapomenuté hrdiny
Vlajkonoši, kteří hrdě stáli v pozadí i čestná stráž, jež měla mezi sebou památní desku Jana Opletala a Josefa Hlávky, vnášeli do celé atmosféry nádech hrdosti. Na to, že je člověk součástí českého národa. Pocítil to každý, kdo věděl, proč je 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Kdo věděl, že roku 1939 zemřel Václav Sedláček, Jan Opletal a mnozí další studenti i profesoři položili život za věc, jenž považovali za správnou. Za svobodu.
Prezidenta vystřídal u mikrofonu stříbrovlasý starý pán. „Vážení přátelé, řeknu vám několik slov o tom, co jsem prožil v koncentračním táboře.“ Jan Šabršula začal vzpomínat na praktiky nacistů v Saxenhausenu. Celou pietní akcí se prolnula syrovost a mrazivé počasí bylo v tu chvíli, v porovnání se vzpomínkami pana Šabršuly, mrazivé o něco méně.
Neznalost může přijít draho
Proslovy se střídaly, minuty ubíhaly. Ale při slovech pražského primátora Bohuslava Svobody se čas na okamžik satl tím, čemu říkáme relativní. „Připomínejme si padlé hrdiny a nezapomínejme. Ne nadarmo se říká, že národ, který nezná svou minulost, si ji bude muset prožít znovu.“ Tímto okamžikem se všechny apely na nevědomost Čechů o vlastních dějinách takřka zhmotnily a vzaly na sebe podobu pietních věnců. Po předchozí rekapitulaci byt´ jen nepatrného zlomku hrůz, s nimiž se český národ musel za celá staletí vypořádat, ta slova zněla strašlivě. A napjatá atmosféra v hlavním městě, nad nímž se vznášel příslib četných demonstrací a vystupňovaná množstvím policistů v ulicích, dodala slovům primátora mnohem větší váhu.
Následné pokládání věnců a úklony politických činitelů, kteří se s červenými nosy od mrazu a kamennou tváří ukláněli památce padlých v roce 1939, působilo rozpačitě. Pro ty, jež si myslí, že politika je pouze o gestech, tato scéna nestála za uznalé pokývání hlavou, ale spíše za ironický úšklebek. Ale Petr Nečas, Jana Bobošíková i ostatní měli mocnou berli, díky níž vypadal jejich postoj alespoň na chvíli přímý a rovný. Byl to mužský sbor. Jejich podání české státní hymny bylo samo o sobě uctění památky nejen Václava Sedláčka a Jana Opletala, ale také všech ostatních, kteří přišli o život v boji proti nacismu.
17. listopad je datem, jež si mnozí spojují pouze se socialismem a násilným potlačením studentské demonstrace, což mělo za následek začátek konce komunistického režimu v Čechách. Jak ale naléhala postarší paní na televizní štáb u květinových věnců věnovaných památce národních hrdinů, o nichž se nemluví: „Hlavně, proboha vás prosím, neříkejte to, co dnes běželo v televizi. Že Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen po roce 1989. Vždyt´ to je úplný výsměch všem, kteří se za nás za dob Hitlera prali…“
Ta smutná a rozzlobená paní měla pravdu. Když veřejnoprávní televize informuje své diváky o českých dějinách mylně, nezbývá, než alespoň v duchu požádat o odpuštění ty, kterým takto ubíráme zásluhy na současné podobě České republiky. A právě 17. listopad ukazuje, jak snadno mohou lidé zapomenout.