„Ulevilo se mi, když jsem cítila fyzickou bolest“
Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste si poprvé ublížila?
Bylo mi patnáct let. Žila jsem jako normální pubert´ák, ale špatně jsem vycházela s otcem. Měla jsem z něho deprese, protože jsem pro něj nebyla nikdy dost dobrá. Tenkrát jsem vzala nůž a ani jsem o tom nepřemýšlela. Prostě jsem se řízla.
Jaké jste u toho měla pocity?
Poprvé se mi to nelíbilo. Hrozně mě to bolelo a říkala jsem si, že jsem udělala pěknou hloupost. Jenže pak se to stalo podruhé a potřetí a pocity se u toho začaly měnit. Vždycky jsem si ale připadala provinile.
Lenka Kornelová by už dnes na nůž nesáhla. Zdroj: Soukromý archiv Lenky Kornelové.
Z jakého důvodu?
Říkala jsem si, že kdyby to zjistila maminka, tak by jí to určitě ublížilo. Ale přestat jsem s tím rozhodně nechtěla. Psychicky se mi ulevilo, když jsem cítila fyzickou bolest. Jako by se šrámy na duši přesunuly na ruku.
Všimnul si toho někdo z vašeho okolí?
Já jsem se tím nechlubila. Ale když máte na ruce obvaz, tak se vás lidé ptají, co se vám stalo. Vždycky jsem si něco vymyslela.
A věřili vám?
Někdo ano, ale bylo více těch, co mi nevěřili. Takhle jsem zjistila, že se poškozují moje dvě spolužačky. Ve škole jsem se o tom nemohly bavit, tak jsme si založily blog, kam jsme své dojmy psaly. Takhle to šlo celý rok.
Potom na to někdo přišel?
Ano přišel. Mé třídní učitelce bylo divné, že jsem se ve škole hodně zhoršila a že v podstatě nekomunikuji se spolužáky. Později jsem zjistila, že se ptala holek ze třídy, jestli se mnou něco není a ony jí řekly pravdu.
Myslíte to, že si ubližujete?
Přesně tak. Samozřejmě to řekla mojí mamince. Ta se mi o pár let později svěřila, že to pro ní byla nejbolestivější rána, jakou dostala. Přečetla si, co všechno jsem o tom psala na internet a jaké pocity jsem měla.
Jak to s vámi řešila maminka?
Hodně jsme se spolu o sebepoškozování bavily. Našla mi psycholožku, která se i hodně snažila pomoct.
Vrátila jste se k tomu ještě někdy?
Bohužel vrátila. Potom už jsem šla k psychiatričce a ta mi vyhrožovala, že jestli to ještě jednou udělám, tak mě nechá zavřít na psychiatrické oddělení.
Donutila vás přestat?
Já moc na výhružky nedám. Chvíli jsem ještě pokračovala, ale postupem času jsem si srovnala životní priority a dneska už bych to neudělala.
Takže jak se vám podařio s tím přestat?
Potřebovala jsem změnit prostředí. Takže jsem se odstěhovala. Kromě maminky mi pomohli přátelé, které jsem v Praze potkala.
Setkala jste se s negativními názory na to, co děláte?
Pár holek ve třídě mi řeklo, že jsem trapná a že se jim ze mě dělá špatně. To mi na náladě moc nepřidalo.
Kdybyste se vrátila v čase k prvnímu říznutí. Udělala byste to?
Těžko říct. Já to tenkrát brala jako berličku. Nechtěla jsem se zabít. Bylo mi patnáct a neznala jsem jinou cestu.
A dnes máte taky nějakou berličku?
Dnes beru život jaký je. Žiju podle svých představ a už nepotřebuju žádné berličky. Doufám, že nepotřebuji.