„Jako malá jsem si myslela, že bude Havel prezidentem navždy“
Od nedělního rána jsme v televizích, denících i všude na internetu viděli, případně slyšeli, nové i starší informace týkající se smrti a plánovaného pohřbu Václava Havla. Nesčetné přímé přenosy ukazující pietní místa zaplněná svíčkami, průvody našich spoluobčanů plynoucí za rakví nebo historická místa Prahy zahalená černými smutečními vlajkami – to všechno jsme sledovali znovu a znovu ve vysílání většiny českých televizních stanic. Dnes brzy ráno přibyl také obrovský portrét Václava Havla na Národní muzeum. Je velký patnáct krát dvacet metrů a nechybí na něm ani exprezidentův známý podpis se srdíčkem.
Portrét Václava Havla vytvořený neznámým autorem, foto: Klára Fischleinová
Generaci 20 zajímalo, jak mladí lidé, kteří začátky Havlovy politické kariéry příliš nepamatují, vnímají tuto mediální smršt´ a exprezidentovu smrt. Uvědomují si význam Havlovy osobnosti pro českou i zahraniční politickou scénu? Co je napadne, když slyší jméno Václav Havel, které je v posledních dnech skloňováno více než kdy dříve?
Čas smutku a zamyšlení
„Když jsem byla malá, vnímala jsem Havla jako boha, měla jsem pocit, že nikdo výš už není. Když se nad ním zamyslím zpětně, pořád je pro mě vzorem. Vzorem člověka, kterým bych možná chtěla být,” popisuje Veronika Dimitrovová, studentka Vysoké školy ekonomické v Praze. Dále říká, že je důležité uctít jeho památku, aby si každý z nás uvědomil, jak významnou osobou byl pro český národ.
Neděle 18.12. 2011 byla bezesporu dnem, kdy se tisíce lidí u nás i v zahraničí na chvíli zastavili a zamysleli nad tím, čím a kým byl muž, který právě zemřel. Nejen politikem, prezidentem, disidentem, dramatikem a spisovatelem, ale především člověkem. Právě Havlova skromnost a pokora, kterou nikdy neztratil, ani působením ve vrcholné politice, byly jednou z věcí, které lidem kolem něho byly blízké a sympatické. Jeho špatný zdravotní stav nebyl tajemstvím, nikdo ale exprezidentův odchod nečekal tak brzy.
„Když jsem tu zprávu v neděli slyšela, bylo mi do breku. Bohužel se, až když zemřel, ukázalo, jak moc si ho lidi váží. Nedivím se tomu, že to media pořád opakují a nevadí mi to. Havla jsem milovala a jako malá jsem si myslela, že bude prezidentem navždycky,” říká dvacetiletá mladá maminka Klára Šubrtová. Dodává, že si ráda poslechne nové informace a pokaždé, když zaslechne z televize Havlovo jméno, zbystří.
Nekončící zpravodajské přenosy
Filip Sochor, student pražské Anglo-americké univerzity, má opačný názor. Aktuální situaci komentuje jako bod, kdy se ze smutku stává znechucenost a přestože chápe důležitost zpráv o našem bývalém prezidentovi, odmítá je téměř týden od jeho smrti sledovat stále dokola. „Vznikla tendence dělat z Václava Havla boha. Byl významnou osobností pro náš stát, ale dokonalý nebyl. Vzpomínám si například na rozsvícení neonového červeného srdce na Hradě. To byl podle mě jeden z jeho přešlapů, i když ne nijak důležitý pro vnitřní nebo vnější politiku státu,“ komentuje situaci Sochor.
Dominika Cigánková, která studuje Vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů, má k politice blíže, proto posuzuje aktuální dění s ohledem na Havlovy politické a státnické úspěchy. Myslí si, že určitý mediální nátlak, který vznikl, je pochopitelný hlavně proto, že Václav Havel by známý nejen u nás, ale po celém světě. „Navíc to byl človek, který si stál za svými názory. Mě přijde přehnaný například pochod za jeho rakví, ale dá se to vysvětlit tím, že pro lidi byl symbolem, ikonou a zkrátka někým, komu chtěli vyjádřit úctu,” myslí si.
Pražského pochodu za exprezidentovou rakví se účastnilo okolo deseti tisíc lidí. Narozdíl od jiných takto početných pochodů proběhl tento bez zásadních potyček. Lidé kráčeli pomalu a pokorně doprovodili rakev s ostatky Václava Havla k Vladislavskému sálu, kde spočinuly na část smutečního týdne.
„Amnestie byla velkou chybou“
Na otázku, čím byl Václav Havel ve vašich očích výjimečný, Generaci 20 odpověděl mimo jiné Martin Klein, student Právnické fakulty Univerzity Karlovy. „Václava Havla mám spojeného s velkou skromností a lidskostí. Působení v politice z něj neudělalo takového politika, jaké známe dnes. Vždycky jsem cítil národní hrdost, když jsem se dočítal o jeho aktivitách. To, že nás zahraničí bere tak, jak bere, je hlavně díky němu,“ říká.
V souvislosti s tím mluví také o svém učiteli společenských věd, který byl Havlovým velkým zastáncem a vedl své žáky k tomu, aby sledovali všechny prezidentovy zásadní politické kroky. Spousta mladých si dnes zpětně vzpomíná na základoškolské i středoškolské třídy a učebny, ve kterých visel sympatický portrét tehdejšího prezidenta. Narodili se do státu, jehož hlavou byl Václav Havel, a považovali to samozřejmost.
„Postavu pana Havla vnímám jako výjimečnou legendu. Zařadil bych ho vedle Karla IV. a Tomáše Garrigue Masaryka. Pomohl našemu státu, ale přiznejme si, že udělal i pár velkých chyb. Například, když pustil zloděje a vrahy při amnestii,“ vzpomíná Roman Svoboda, student Univerzity Jana Amose Komenského. Osobně Václavu Havlovi prý věnoval tichou vzpomínku doma, protože na hromadné držení smutku si příliš nepotrpí.
Kritika i v zpomínky
Desítky svíček byly zapáleny celý týden na různých místech ČR, foto: Klára Fischleinová
At´ už se na přístup médií dívají Češi jakkoli, statisíce lidí se zapojují do loučení s bývalým prezidentem naší země aktivně. Protože není člověk, který by se líbil všem, i na Václava Havla se názory velmi různí. I přes tendenci posledního týdne, která jako by spěla k nasazení svatozáře našemu prvnímu porevolučnímu prezidentovi, když sledujete média a sociální sítě pečlivě, dočtete se a doslechnete dlouhou řadu kritických názorů.
V mnoha případech jsou jejich formulace dokonce až za hranicí slušnosti. Buďme ale rádi, že v zemi, kde se někteří lidé nestydí veřejně říkat vysoce nemorální názory a bezduchá prohlášení, je většina těch, kteří dokážou být vděční a pokorní vůči osobnosti, kterou Václav Havel byl. At´ už ho uctíme rozsvícením svíčky, minutou ticha, zhlédnutím jeho hry nebo jen vnitřní vzpomínkou na některý z jeho slavných výroků, bude mu patřit určitá nesmrtelnost.