Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
Erik Tabery při rozhovoru Foto: Noe Schořálek

Dobrý novinář musí být zvídavý, říká Erik Tabery

Šéfredaktor týdeníku Respekt píšící hlavně politické komentáře a autor dvou úspěšných knih. Za svou novinářskou práci byl oceněn v roce 2003 Novinářskou Křepelkou a o šest let později i Cenou Ferdinanda Peroutky. To je Erik Tabery, významný host letošního festivalu Všemi směry.

Co se vám vybaví, když se řekne festival Všemi směry?
Především debatování o mediálním prostředí. Propojuje se zde svět mladých lidí se světem zkušených novinářů, kteří hledají cestu jak přiblížit svojí práci a jak ji reflektovat, aby zaujali mladší publikum.

Festivalu Všemi směry jste se účastnil i v roce 2009, jaké na to máte vzpomínky?
Zaujala mne velká živost festivalu. Člověk podobných akcí zažívá víc, byť ne tak velkých a tak dobře připravených, ale tady je to více koncentrované než kde jinde.

Takže jste se dlouho nerozmýšlel, zda nabídku účastnit se letošního festivalu přijmete?
Věděl jsem do čeho jdu, rozhodování bylo jednoduché. Vždy zvažuji, jestli se hodím pro formát debaty, který je zvolen. Nerad mluvím úplně ke všemu. Musím mít co říct. Tlučhubů je zde totiž spousta.

Čeká vás polemika s Pavlem Novotným, šéfredaktorem časopisu SuperSpy – Jedno téma dvakrát jinak. Těšíte se?
Těším se na každou debatu. Ale zatím nevím co si pod tím mám představit. Jsem pln očekávání.

Jaké má VOŠP renomé mezi novináři profesionály?
Mám pocit, že globálně se v médiích nehledí na to, jakou kdo má mediální školu. Mě osobně nikdy nenapadlo rozlišovat absolventa VOŠP od absolventa žurnalistiky na FSV. Záleží na jednotlivci, jak zafunguje. Buď vás někdo zaujme svou šikovností a nebo vás nezaujme.

Kdy jste se rozhodl, že budete novinářem?
Jsem z divadelní rodiny. Takže nejprve jsem měl chuť dělat něco okolo divadla. Nechtěl jsem být hercem, spíš mě lákala režie nebo psaní scénářů. To, že se stanu novinářem jsem věděl asi od páté třídy, kdy jsem začal vydávat školní časopis.

Za patnáct let působení v redakci Respektu jste dosáhl na pozici šéfredaktora. Kolik dřiny stálo propracovat se do takové pozice?
Začínal jsem brzo, tenkrát mi bylo 20 let. Mělo to své výhody i nevýhody. Dobré bylo to, že jsem v redakci byl jediným nováčkem a měl jsem štěstí na kolegy, kteří se mi věnovali. Tak jsem zjistil, že to, co se tehdy učilo na škole – jak by měl novinář psát a jak by měl vnímat okolí, je dost mimo realitu. První roky pro mne byly velmi těžké, moc mi to nešlo. Z redakce jsem se i proto skoro ani nehnul. Ale nevadilo mi to. Byl jsem mladý a neměl jsem závazky. Snažil jsem se všechny přesvědčit svou chutí a nasazením, což se mi podařilo. Věnoval jsem tomu maximum energie, což musím i teď.

Podařilo se vám to až do té míry, že jste se stal šéfredaktorem.
Nikdy by mě to na začátku nenapadlo. Neměl jsem vizi nějakého kariérního postupu. Já chci dělat vše na maximum, prostě nejlépe jak to jde. Nejsem novinářsky lepší než moji kolegové. Jen asi dokážu lépe zkoordinovat řízení redakce a psaní.

Jaká je podle vás nejdůležitější vlastnost novináře?
Určitě jich je více, ale nejdůležitější je jednoznačně zvídavost. Člověk musí mít chuť zajímat se o vše. Nejhorší je, když si novinář řekne, že už „to“ ví a zná. To je začátek konce. Politice se věnuji dlouho, ale stále mě překvapuje.

Napsal jste dvě knihy – Vládneme, nerušit a Hledá se prezident. Co bylo impulsem, abyste se pustil do psaní knih?
Impulsů bylo více. Nejdůležitější ale byl jeden můj rozhovor s již bohužel nežijícím historikem Antonínem Klimkem. Mluvili jsme o Opoziční smlouvě a já si posteskl, že je škoda, že neexistuje kniha, která by popisovala její okolnosti tak, jako popisují Klimkovi knihy První republiku. Řekl mi, ať to napíšu sám, že to za mě nikdo neudělá.

Tak jste se do toho pustil?
Pustil. A při psaní jsem si uvědomil, jak my lidé strašně rychle zapomínáme. Opoziční smlouva je důležitá kapitola v našich dějinách, proto by neměla upadnout v zapomnění.

Pro jakou cílovou skupinu jste knihu psal?
O tom jsem moc nepřemýšlel. Ale když kniha vyšla, měla dobré recenze a dobře se prodávala. Nejvíce mě potěšily ohlasy od mladých lidí, kteří Opoziční smlouvu zažili jako malé děti. Pro ně byla má kniha cestou, jak se něco dozvědět o nedávné minulosti. Nechci aby to znělo jako fráze, ale budoucnost společnosti je v mladých lidem. Měli by mít informace. A informování je smyslem mé práce, těší mě to.

Snažil jste se tedy zaznamenat historii?
Víte, v českých médiích moc reflexe posledních let nenajdete. Chtěl jsem zachytit události v souvislostech, které ovlivňují i dnešek.

A vaše druhá kniha vznikla jak?
Psaní knihy je naprosto úžasný pocit. Otevře se vám část mozku, o které ani netušíte, že ji máte. Je to dobrodružství, které jsem chtěl zažít znovu a téma prezidentských voleb bylo ideální. S chutí bych se pustil do psaní další knihy, ale stal jsem se šéfredaktorem a časově už je to těžší. Občas vtipkuji, že vlastně vydávám knihu každý týden v pondělí.

Lidé ztrácí zájem o politiku, jsou z ní otrávení, znechucení a ztratili důvěru v politiky. Mají politici šanci získat zájem lidí zpět? Jak by to měli udělat?
To je zásadní otázka, na kterou svým způsobem není odpověď. Je to jako ve vztahu, když vás partner(ka) zklame, tak si k němu budete těžko znovu hledat cestu. Bude to stát spoustu námahy a ani se to nemusí povést. Tohle je podobné i u politiky. Veřejnost se cítí zrazená, podvedená – ale zapomíná na svou odpovědnost. Mám pocit, že politici si zase řekli, že lepší už to nebude a moc se nesnaží něco změnit.

Jakou roli by v tomto vztahu veřejnosti a politiků měli „hrát“ novináři?
Nám novinářům nezbývá nic jiného, než věřit, že se situace zlepší. Musíme pomáhat veřejnosti, aby se orientovala, ale zároveň v ní nesmíme vzbuzovat pocity marnosti, zbytečnosti a totálního úpadku. Protože to tak není. Společnost i přes krize, které prožívá, je úspěšná a bohatá. Je zde spousta šikovných lidí, vznikají nové vynálezy a spousta věcí se daří. My si to musíme uvědomit a využít to i ke zlepšení politiky, což se zatím nedaří.

 

Jaký máte názor na zákon o obeceném referendu, měl by vzniknou?
Veřejnost by měla mít možnost v některých momentech se vyjádřit. Ale na druhou stranu v mnoha případech veřejnost nemůže být informována tak dobře, aby se rozhodla fundovaně. Některé informace nejsou k dispozici třeba z bezpečnostních důvodů. Konkrétní příklad – americký radar. Existují okolo toho různé depeše, informace tajných služeb, armádní zprávy v rámci NATO. To vše je přísně utajované. Z toho je patrné, že bych se nemohl jako občan správně rozhodnout. V takovém případě bych referendum nevypisoval. Ale pokud se budeme bavit o obecných tématech, která by byla objektivně vysvětlitelná, pak proč ne. Obecně jsem pro, ale není to samospásné.

Jste tedy pro posílení hlasu lidu?
Jistě, myslím si, že nejideálnější by bylo posilovat ho v momentech, které jsou pravidelné, jako například volby – aby si lidé mohli třeba vybírat napříč kandidátkami stran. V lokální úrovni má smysl i to referendum. V celostátním měřítku je mnohdy těžší nalézt prostor pro jeho správné využití. Musíte pracovat s informovanou veřejností a ta v Česku zatím není.

Čím to je, že v Česku nejsou lidé informováni?
Nezanedbatelná část společnosti to považuje za zbytečné. Jsme maximalisté v očekávání, ale minimalisté v aktivitě.  Vymýšlíme různá nová opatření, ale nic nás nemůže vyvázat z naší konkrétní odpovědnosti. Když nebudeme aktivní, nic nám nepomůže.

Přímá volba prezidenta je tedy takovým posílením hlasu veřejnosti?
Ano, je dobře, že byla odsouhlasena. Veřejnost si to přála a tak jí tato možnost byla dána. Jen si nejsem jistý, jestli lidem došlo, jak vzrostla jejich odpovědnost.

Odpovědnost, abychom zvolili správně?
Přesně, veřejnost by měla přemýšlet o tom, co od prezidenta chce, jak by se měl chovat, jaký by měl být jeho background. A ne „vlétnout“ do náruče prvního kandidáta, který řekne: Já vás mám rád.

Ale to je těžké, při všech těch volebních kampaních, slibech a marketingových tazích. Jak může člověk odhadnout, čemu má věřit?
Lidé by měli sledovat dění a v ideálním případě co nejvíce kombinovat různé zdroje informací. A také by si měli uvědomit, že nic nekončí volbou, tou to vlastně začíná. Není tu nějaká síla, která to za ně ohlídá. Bohužel dost lidí si mylně myslí, že se o většinu postarají média. Setkal jsem se s názorem, že média mají i vyšetřovat. Ale to přece není naše práce, to je iluze a absolutní nepochopení rolí – přeci nemůžu jako novinář za někým přijít a říct: Jménem svých čtenářů vás zatýkám! To nejde. Já jako novinář chci věci zkoumat do hloubky, pochopit o co skutečně jde a předat to veřejnosti. Ta by s tím ale pak měla pracovat.


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.