Studenti by si měli z VOŠP odnést znalost řemesla i profesní odpovědnost, říká někdejší zástupce ředitele Robert Kostner
Jak jste se od studia odborné matematiky dostal k práci na novinářské škole?
Úplnou náhodou. Na nějaké interaktivní hře o financích jsem se potkal s Petrem Uherkou a Tomášem Langerem (který na škole pracoval ve stejné době, pozn. aut.). Nejdřív jsem na VOŠP fungoval jako účetní, pak jsem měl na starost hlavně rozvoj a marketing. To obnášelo vytvoření nového vzdělávacího systému školy, který následně získal akreditaci. A samozřejmě bylo třeba nabrat nové studenty, což byla ta marketingová část.
Jak tahle systémová změna VOŠP ovlivnila?
Myslím, že hodně. Původní podoba studia byla nastavená už od hlubokých devadesátých let. Spousta kantorů ovšem po zavedení nového systému odešla. Měl jsem pocit, že změna byla logická, studenti měli najednou určitou možnost volby předmětů a sestavení rozvrhu alespoň částečně podle sebe. I když jen omezeně, protože jde pořád o malou školu. A čistě prakticky se zaváděl třeba Moodle nebo mezinárodně uznávaný kreditový systém ECTS.
Sám jste zmínil, že škola je co do počtu studentů či pedagogů poměrně malá, možná až lehce komunitní. Myslíte, že s sebou menší prostředí nese nějaké výhody, nebo nevýhody?
Malé školy mají spoustu výhod, proto i teď učím na malém gymnáziu v Čakovicích. Lidé se lépe znají a pak spolu i lépe komunikují. Což může být zároveň problém – jakmile někdo ze studentů nebo pedagogů nezapadne, je to mnohem víc na očích. Taky je v takovém prostředí méně prostoru na chyby a každá kauza zarezonuje celou školou.
Působil jste na VOŠP zejména jako zástupce ředitele, ale také učil třeba informatiku. Proč?
Mě obecně učení baví, bez toho bych ve školství pracovat nechtěl. Samozřejmě jsem s vystudovanou odbornou matematikou na VOŠP nepochodil, ale informatiku jsem učit mohl. Učil jsem ale i předmět o kritickém myšlení, občas nějakou pravěkou lekci v dějepisu. Dostal jsem tak příležitost si zaučit něco, k čemu bych se běžně nedostal. Zároveň jsem měl kontakt se studenty, znal je, i pedagogy. Ona se blbě řídí instituce, když člověk nedělá to, co ostatní.
Dokážete posoudit, jestli jsou studenti na naší škole něčím výjimeční?
Myslím, že svou různorodostí. Měl jsem vždycky pocit, že se na škole setkávají lidé z různých prostředí, někteří byli finančně zajištěni od rodin, jiní se snažili uživit a vydělat na školné. Drtivá většina z nich byla netuctová a hrozně fajn lidsky.
Dokážete nějak zreflektovat, jak se za vašeho působení VOŠP proměnila?
Já doufám, že vyrostla. Vzdělávací program a způsob studia se proměnil. Důraz na praktickou výuku také vzrostl, vzniklo tam velikánské technické zázemí pro audiovizuální obor. Když jsem přicházel, byly tam dvě staré kamery Panasonic, a při mém odchodu už škola vlastnila šest profesionálních kamer a televizní studio. Ale to, co se nezměnilo, jsou studenti, které škola baví a jež se nakonec často vyprofilují jako šikovní, o čemž vypovídá i návrat absolventů do pedagogických pozic nebo jejich uplatnění v médiích.
Vidíte nějaký aspekt, ve kterém by škola ještě mohla vyrůst?
Po třech letech, co tam nepracuji, je těžké soudit, ale určitě by mohla pokračovat v hledání profesionálů, kteří chtějí studentům předávat zkušenosti z médií.
Jakou věc by si měli absolventi ze studia odnést?
Kvalitní řemeslo a chut´ ho dál rozvíjet. A druhá neméně důležitá věc je profesní odpovědnost. V dnešní době jsou média pod šíleným tlakem, mají však zároveň velkou moc a povolání novináře s tou odpovědností souvisí. Novinařina je o řemeslu, ale i určité návaznosti na sdílené společenské hodnoty – není to jen o tom, že skvěle píšu, ale musím vědět pro koho, proč, za jakým účelem.
Co byste škole popřál k 25. narozeninám?
Spoustu dalších šikovných studentů, kteří se budou objevovat v médiích a pracovat pro společnost v pozitivním slova smyslu.
