Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Naše vzpěračské týmy na olympiádu nestačí, myslí si bývalá reprezentantka Pavla Kladivová

Několik let působila jako reprezentantka České republiky ve vzpírání a v silovém trojboji. Držitelka titulů mistryně světa a mistryně Evropy Pavla Kladivová (31) se však v současné době věnuje vlastnímu projektu. Vede tělocvičnu v Praze, kde organizuje funkční tréninky a spolupracuje zde i s vrcholovými sportovci. V rozhovoru hovořila o zastoupení žen v silových disciplínách, šancích českých vzpěračů na olympijskou kvalifikaci a vysvětlila proč podle ní nemá trojboj možnost stát se olympijskou disciplínou.

Jak jste se vy, jako žena, dostala k silovým disciplínám, jakými jsou trojboj nebo vzpírání?
Já jsem v podstatě ze začátku ani nechtěla. Jako malá jsem dělala balet a gymnastiku. Také jsem chodila na sportovní gympl, kde jsem se věnovala atletice. Ke vzpírání jsem se dostala vlastně díky kamarádům. Říkali mi ať ho zkusím, že je mnohem lepší než atletika. Tak jsem ho zkusila a vyšlo to. Začala jsem ale až v třiadvaceti a to je hodně pozdě.

V kolika letech by se tedy mělo se vzpíráním ideálně začít?
Člověk by měl začínat už tak ve čtrnácti letech. Já jsem měla štěstí, že jsem celý život sportovala, a tak jsem měla už nějaké pohybové základy a sílu. Doučovala jsem se spíš samotnou techniku, což trvalo hodně dlouho.

Je mezi českými ženami o tyto silové sporty vůbec zájem?
Mezi ženami jsou tyto disciplíny málo rozšířené. Když už, tak se věnují hlavně crossfitu, což je funkční trénink posilující celé tělo, díky kterému se aspoň dostanou k činkám, a to je fajn. Hodně žen se ale bojí, že když začnou zvedat činky, budou vypadat jako kulturistky, což je samozřejmě nesmysl. Figura se tímto cvičením spíš zpevňuje a žena by musela jít vážně do extrému, aby vypadala jako kulturistka.

A když už se rozhodnou, že se vzpíráním začnou. Co je k tomu obvykle dovede?
Často chtějí začít vzpírat právě v rámci toho crossfitu. Je pravda, že díky němu se u nás počet vzpěraček zdvojnásobil. Jde o to, že už mají určité proporce a ke vzpírání bych určitě nepustila někoho, kdo nemá vůbec žádné zkušenosti s činkami. Je to těžké a náročné a je potřeba mít nějaký základ. Člověk musí umět dobře dřepovat a dělat pozvedy, bez toho to nejde. Do určité fáze možná ano, ale hrozně se tím ničí tělo. Takže málokdy se stává, že by někdo přišel cíleně jenom vzpírat.

Jaký je v těchto disciplínách rozdíl mezi ženami a muži?
Silově se mužům ženy samozřejmě nemohou vyrovnat, ale rozdíly jsou spíš v přístupu, než v samotném tréninku. Já trénuji víc muže a je to s nimi snazší v tom smyslu, že jsou stabilnější. Ženy jsou více emocionální, všechno je rozhodí, ale zase jsou schopné a dokážou víc dřít a hodně se kousnout, také jsou v trénování poctivější.

Na letošních Letních olympijských hrách v Riu de Janeiru se za Českou republiku účastnil pouze jediný vzpěrač, Jiří Orság, který skončil osmý, ženské reprezentantky nemáme vůbec. Čím to je, že zde není za Českou republiku větší zastoupení?
Kvalifikace na olympiádu, ač je to sport jednotlivců, se dělá přes týmy. A my tak silné týmy prostě nedáme dohromady, takže Jirka Orság je takový unikát. A ženy se na olympiádě nechytají vůbec. Je to tím, že u nás nemá sport téměř žádnou základnu, není příliš podporovaný ze strany státu a nemá o něj zájem mládež. Většina lidí začíná vzpírat až v pozdějším věku. Vzpěračů je tu docela dost, ale ta kvalita je prostě špatná.

V jakém státě vidíte na OH největší konkurenci?
Největší konkurence je v celém východním bloku, určitě v Gruzii, Kazachstánu, na Ukrajině, Íránu i v Číně, kde jde například o velmi populární sport. Konkurence jsou ale otevřené, protože se pokaždé vyloupne někdo úplně nový. Náš zástupce je v áčku, v té nejlepší skupině, což je super a strašně jsem mu držela palce. Je to ale hlavně o rozmanitosti států, spíš než, aby se tam sešli jen ti nejlepší. Vzpírání je totiž také limitováno počtem startujících, není to jako v atletice, nebo plavání, kde je počet neomezený.

Co je při tréninku na tak velkou soutěž nejtěžší?
Určitě psychika. Musíte dostat úplně maximální váhu s maximální přesností nad hlavu a každý kdo někdy vzpíral, dojde jednou do určitého bodu, kdy ho dožene psychika a může dostat strach. Není to strach z toho, že člověk činku špatně zvedne a shodí ji na sebe, ale je tam nějaký takový moment, kdy si tělo situaci nezávisle na vaší mysli rozmyslí a prostě to nejde.

Dá se s tím bojovat?
Ten pocit se dá zlomit, ale někdy je to složitější a trvá to déle. Každý si tím prošel i Jirka a roli v tom hrají také některá zranění, která pak bolí a samozřejmě to člověka dost stresuje, když se připravuje na takhle velkou soutěž.

Jak intenzivní musí být trénink na OH?
Jsou to vždy dvě fáze denně, čímž se tělo pochopitelně dost přetěžuje. Dá se říct, že žádný profesionální sport není jednoznačně zdravý. Při přípravě na jakoukoliv soutěž se intenzita tréninku zvyšuje směrem k ní. Potom by si měl člověk chviličku odpočinout, ale každý to má trochu jinak. Jirka třeba odpočívá relativně dost. Já když ale například týden netrénuji, mám pak pocit, že se rozpadám. Takže je to individuální. Ale příprava je samozřejmě náročná vždycky a ke konci už se člověk těší až bude za ním.

Proč podle vás není na OH zastoupeno víc silových disciplín, jako například trojboj?
Jde o to, že všechny sporty, které jsou na olympiádě, mají určitou historii a jsou tam z nějakého důvodu. Vzpírání je jeden z nejstarších sportů vůbec, a proto tam má své místo. U toho trojboje je třeba jednou z komplikací, že se dřív dělal v dresech a asi před třemi lety se zavedla nová kategorie bez dresů. Jsou tam ale i jiné problémy, jako čistota sportu. Je zde hodně dopingových případů, což sport v očích lidí shazuje. A pak je tu samozřejmě finanční složka a fakt, že trojboj ve světě není až tak rozšířený.

Čím to je?
Trojboj není pro lidi přitažlivý, když na něj koukáte je to v podstatě nuda a není to krásný sport, kdežto třeba vzpírání ano, protože je více o technice a je takové umělečtější. Trojboj navíc nemá ve světě moc velkou fanouškovskou základnu, což je pro olympijskou disciplínu hodně důležité. Také bych za něj byla ráda, protože ten sport dělám, ale myslím si, že je to do budoucna nereálné.

Když bych se rozhodla začít se silovým tréninky. Co musím udělat?
Musíte chtít. Nejde to jinak. A speciálně u žen je to tak, že když budou chtít vypadat dobře, tak nestačí třeba pouze běhat. Budou sice hubené, ale nebudou zpevněné, což jim umožní právě silový trénink. Tělo je pak funkčnější, zpevňují se kosti, vazy, šlachy, ale musí se to dělat dobře. Ve finále může silový trénink fungovat jako určitá část fyzioterapie. V podstatě neexistuje žádná diagnóza, se kterou by se nedalo cvičit. Naopak, lidé cvičit musí.


Dominika Opatřilová
Dominika Opatřilová
V Generaci20 působím již pátý semestr. Poté co jsem dělala dva semestry šéfredaktorku si nyní zkouší roli editorky. Generace mi dává možnost rozvíjet se v něčem co mě opravdu baví. Mezi mé zájmy patří hlavně psaní a literatura. Ve volném čase se věnuji baletu.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.