Když mám v ruce mapu, nepřemýšlím nad bolestí, říká účastnice adventure race
Jak probíhá takový závod adventure race?
Trvá obvykle 50-80 hodin, během kterých čtyřčlenný tým, ve kterém musí být alespoň jedna holka, urazí zhruba 500 kilometrů. Mistrovství světa je ale delší, pro vítěze 5 až 6 dní. Všechno závisí na práci s mapou, podle které se pohybujete v terénu. Jako v orientačním běhu hledáte kontroly a na nich získáváte body; buď si klasicky proštípnete průkazku, nebo třeba zapíšete barvu zábradlí na vyhlídce. Základ disciplín tvoří trekking – chůze či běh, jízda na kole a v zahraničních závodech bývá i hodně kajaku, v tom jediném českém adventure race na to nebývají dobré podmínky. A pro mě je zrovna kajak nejslabší disciplína.
Proč?
Bolí mě z toho ruce, protože přes rok moc netrénuju. Mám trochu sílu z lyží díky práci s hůlkami, ale na chlapské pádlování to stejně nestačí. Hlavní je tady ovšem vytrvalost, během 70 hodin se nějaká ta minuta ztratí. Jinak zvládám asi všechny outdoorové sporty, jako doplňující disciplíny bývají v adventure race kolečkové brusle, lezení, slaňování a překonávání překážek s pomocí lana a jistících pomůcek. A v survivalech, což jsou přírodní víceboje většinou kratší než adventure race a často jen pro jednotlivce či dvojice, se objevuje i plavání či střelba ve formě letního biatlonu.
Překvapila vás někdy nějaká disciplína?
My víme dopředu, čeho se v závodu budeme účastnit, takže se na to můžu připravit. Navíc tam bývají instruktoři, a kdyby opravdu někdo nevěděl, jak do toho, oni mu poradí. Spíš bývá složitější domluvit se v týmu, jakým způsobem budeme daný úsek zdolávat. Jednou jsem byla na závodě, kde jsme měli na výběr mezi trekkingem a kolečkovými bruslemi. Já jsem chtěla na kamenitém a štěrkovitém terénu jít, ale ostatní se na to vrhali s bruslemi, takže jsem musela taky. Byla to už druhá noc závodu, takže jsem byla vyčerpaná a na bruslích nestabilní. Víc než ale nějaká disciplína mě překvapila špatná organizace závodu v Turecku.
Co se stalo?
Bylo to mistrovství Evropy, organizátoři byli místní a zřejmě nezkušení. Adventure race nejsou závody, které by měly mezinárodní kontrolory, jako má třeba orientační běh. Vše je tedy čistě na organizátorech. A v Turecku třeba neměli dostatečný počet kajaků, asi si mysleli, že jen co nějaký tým dojede, odvezou je zpátky. Vznikaly tím ale obrovské ztráty, které se do výsledků nedají nějak zohlednit. Existují totiž časová okna, ve kterých musíte projet určitou trasu, a když to nestihnete, máte smůlu. My jsme třetí noc závodu po šedesáti hodinách čekali na kajaky tři hodiny. To už nám bylo všechno jedno a nikdo neměl sílu to řešit.
Máte vůbec čas se během adventure race vyspat?
Moc ne. Záleží na tom, jak dlouho jedeme, dvě noci bez spánku se ještě dají zvládnout, ale tři už jsou téměř nemožné. Po určité části závodu se zastavujeme v depech, kde máme připravené věci na převlečení, jídlo, pití a kde si můžeme třeba i na půl hodiny zdřímnout. Ale vzhledem k tomu, že čas potřebujeme na sbírání bodů na kontrolách, si leháme až v okamžiku, kdy si to přeje většina z nás. Během 75hodinového závodu totiž ty nejlepší týmy spí méně než 2 hodiny.
Jak je to s jídlem?
Do dep si každý připravuje svoje balíčky. Vím třeba, že se tam vrátím po okruhu 150 km na kolech, tedy po zhruba 15 hodinách. Musím mít tak s sebou dost jídla i pití, já se snažím brát si co nejrozmanitější výběr, abych alespoň na něco z toho měla chut´. Většinou tam mám energetické tyčinky, gely, oříšky, protože jich stačí málo, aby nasytily, šunku a sýr, nějaké plněné rohlíky či tortilly a taky lahvičky magnesia proti křečím.
Kolik toho během závodu sníte?
Vozím si zhruba jednu tyčinku na hodinu, protože vím, že jíst potřebuju, jinak je to pro mě cesta do pekla. Občas si do něčeho kousnu a mám pocit, že to žaludek za chvíli vrátí, ale já tělo prostě přemluvit musím. Kdybych přestala jíst, nemohla bych se po pár hodinách vůbec hýbat. Musím mít z čeho brát. Když jsme jeli s jedním kamarádem, který absolvoval adventure race poprvé, museli jsme kvůli němu závod ukončit. Bylo to kromě jiného i proto, že jsme ho málo hlídali, aby pořádně jedl. V dešti a zimě jsme pak došli k záchodům, kde bylo relativně teplo, a on se zasekl, že nezvládne ani zhruba šest kilometrů z kopce do depa, že chce skončit, ačkoli jinak neměl žádný zjevný zdravotní problém.
Vzdali jste někdy závod kvůli vám?
Kvůli mně ne. Myslím, že mám takový blok, který mi nedovolí vydávat víc, než jsem schopná. Jako jediná holka v týmu jsem přirozeně nejpomalejší, ale když je na mě tempo moc rychlé, řeknu, že rychleji nemůžu. Buď zpomalíme, nebo mi kluci pomohou tím, že si připevní ke kolu gumu a vezmou mě do vleku. Jako holka se taky nestarám o techniku nebo opravy, po mně se hlavně chce, abych měla všechny svoje věci v pořádku a moc nezdržovala. Jiné to je, když mi kluci svěří mapu. Cítím zodpovědnost za to, aby se celý tým neztratil, přestanu vnímat, že mě bolí nohy nebo mám puchýře a najednou se mi nechce spát. S mapou mám dost zkušeností, takže je to způsob, jak mě zrychlit.
Kde jste ty zkušenosti získala?
Začínala jsem jako orientační běžec. Přivedli mě k tomu rodiče asi v šesti letech a od svých zhruba třinácti jsem to navíc kombinovala s orientačním během na lyžích. Účastnila jsem se v kategorii juniorů i mistrovství Evropy a světa. A když mi bylo asi 22, tak mě začaly lákat delší závody než na hodinu a půl, což byly ty nejdelší v orient´áku. Začala jsem pak zkoušet i survivaly. Bavilo mě, že ten závod je hodně založený na orientaci, kterou jsem od malička trénovala a díky které vynikám nad ostatními holkami. Nemusela jsem tedy tak rychle běžet nebo jet na kole, protože jsem si byla jistá v pohybu terénem podle mapy.
A váš první adventure race?
V roce 2013 se mi ozvala kamarádka, že český tým jede do Slovinska a jestli bych to nechtěla zkusit. Já jsem tři roky předtím skončila s reprezentací v orientačním běhu, pokračovala jsem na lyžích, ale potřebovala jsem se na něčem vybít i v létě. A tak jsem jela. Byla jsem z toho ze začátku hrozně zničená, ale postupně jsem si na ten nápor zvykla. Chtěla jsem si zkusit, zda to dokážu přežít a co se mi stane, když nebudu dvě noci spát.
Co vás na tom tedy uchvátilo?
Obecně mám ráda sporty a pobyt v přírodě a na adventure race je to všechno takové intenzivnější. Člověk se dostane na spoustu krásných míst. Nejlepší bývají východy slunce a ten pocit po závodě, že to člověk zvládnul a už nikam nemusí.
A jakou máte motivaci jít do toho znovu?
Já vlastně nevím. Asi je to vždycky z hecu. Pokaždé si říkám, že už nikdy, nebo alespoň hodně dlouho ne. A pak na to asi zapomenu, zas nějakému klučičímu týmu kývnu, protože holek je nedostatek, a během závodu si říkám: co tady dělám? Co si dokazuju? A pak ho dojedu a stejně vím, že budu zase absolvovat další. Je to droga, kterou nějakým způsobem potřebuju, ale neumím popsat, co přesně v tom závodu to je. Po dvou hodinách, což je taková standardní doba, po kterou člověk běhá nebo jede na kole, přijde ten pocit, že už nemůžu. Nechápu, jak můžu přežít ještě další dva dny. Ale ono to pak nakonec vždycky jde.
Proč se holky těchto závodů příliš neúčastní?
Absolvování závodu je hodně náročné, takže kluci to zvládají klidně i s rodinami, ale holky moc ne. Většinou přestanou, když mají děti, nebo se jim objeví nějaký zdravotní problém. Regenerace po závodě je v řádu týdnů až měsíců a to se každému nechce absolvovat. Já jsem zatím naštěstí po zdravotní stránce v pořádku, mám pocit, že mě víc bolí záda v práci od sezení u počítače než ze závodů. Ale lákalo by mě sestavit tým jenom ze čtyř holek, chtěla bych vědět, zda bychom to dokázaly. Bavila jsem se o tom s jedním organizátorem Czech Adventure Race, říkal, že by nás nechali závodit, ale zároveň mi připomněl, že bychom tím rozbily čtyři klučičí týmy.
Jak to myslel?
Protože účastnic je málo. A jsou i týmy čtyř kluků, které závodí mimo soutěž, protože k sobě nesehnali holku. Ale stejně mě to láká, třeba v survivalech závodím ráda s holkou ve dvojici. Jenže kamarádka, se kterou jsem se často účastnila, je teď těhotná. Domluvily jsme se ale, že když má termín v říjnu, v červnu se mnou náš oblíbený závod pojede. Tři čtvrtě roku na zotavení bude tak akorát.
