Citlivější ženy a drsní muži? Ve sportu jde spíše o předsudky
Psychika hráčů má na sportovním výkonu obrovský podíl. Sportovní psycholog Václav Petráš (27) jej odhaduje až na 80 – 90 %. „Na výkonu své hráčky poznám, když je z něčeho rozhozená. Ať už to je problém s přítelem, stres v práci nebo starosti s dětmi, v tom sportu se to většinou projeví,“ tvrdí Robin Stránský (33), trenér druholigového volejbalového týmu žen VŠTJ Stavební fakulta Praha.
Podobně hovoří i tenistka Barbora Strýcová (30), členka českého týmu, který letos již po páté vyhrál týmovou soutěž Fed Cup. Tenis je podle ní z 80 % o hlavě. Sama o sobě říká, že je emoční typ. Na hřišti je z jejích úst občas slyšet vulgární výraz. „Snažím se s tím pracovat. Nechci to úplně udusit, protože pak bych nehrála tak, jak teď dokážu. Ale je důležité to mít pod kontrolou,“ prozradila na sebe Strýcová v nedávném rozhovoru pro DVTV.
K hráčkám s citem
S předpokladem, že ženy jednají emotivněji než muži souhlasí i sportovní psycholog Josef Falář (80). Jako příklad uvádí volejbalistku, která na hřišti udělá pár chyb a je kvůli tomu vystřídána. „V jednom ženském týmu se při střídání hráčka rozplakala a utekla ze hřiště. U mužů jsem za celou svou čtyřicetiletou praxi nic podobného nezažil,” popisuje Falář. Psycholog se tak shoduje s trenérem Stránským: „Ženy potřebují trochu citlivější přístup. Jsou situace, které muži neřeší tolik jako ženy. Ty si mohou vzít výtku osobně a rozebírat ji do sebemenšího detailu. Jako například to střídání,” říká trenér
Podle trenéra je nutné s psychickou stránkou žen pracovat. „U hráček je to složitější než u mužů. Chlapi můžete seřvat a oni to nějak zpracují, ale holky si to mohou vzít osobně a být naštvané, což je pak mnohdy problém pro celý tým,” přemýšlí trenér.
Na pohlaví nezáleží
Jiného názoru je Petráš, který při své práci sportovního psychologa nedělá rozdíl mezi ženami a muži. „V metodách, které praktikuji, pro mne pohlaví nehraje žádnou roli,” říká a dodává, že veškeré chování, které je patrné u žen pozoruje i u mužů. Podle něj mají mužské kolektivy problém vyříkat si věci, které jim vadí, stejně jako ženy. Trenéři však počítají s tím, že to hráči mezi sebou vyřeší a promluví si, tak jak se od mužů očekává. Mlčení je však signálem, že je vše v pořádku. „Když pak mluvím s chlapy individuálně, dozvídám se stejné věci, na které se hledí jako na ženské problémy. Například, že v týmu je jedna skupinka proti druhé,” dodává Petráš.
Předsudky vůči ženám popisuje Petráš na řadě výzkumů. Podle nich prožívala žena i muž názornou situaci stejně. Oba brečeli, když prohráli velmi důležitý zápas. Když se však vědci poté ptali pozorovatelů, co si o pocitech hráčů a hráček myslí, dostávali rozdílné odpovědi. U muže byla situace vyložena tak, že je vystresovaný a pod tlakem, kdežto u ženy tak, že na ní jsou vidět návaly emocí a že reaguje citlivě. Oba psychologové se však shodují na tom, že nelze nasadit stejný vzorec chování na všechny ženy a muže a ke každému hráči je nutné přistupovat individuálně. Bez ohledu na pohlaví.