Běhat jako Keňané. I k tomu vede Chi running inspirovaný čínským uměním
Běžet s lehkostí, snadno a bez zranění. Tak by se dal shrnout cíl metody Chi runningu, která vychází z některých principů Tai chi. Právě správná technika, která se snaží běhání zefektivnit a usnadnit, může oslovit lidi, kteří dříve tuto aktivitu neměli v oblibě. „Jako malá jsem hrála basket, ale pak jsem toho nechala a od té doby jsem vlastně neběhala. Nesnášela jsem to. Občas jsem šla rychlou chůzí a zkusila popoběhnout, ale cítila jsem se těžkopádně a rychle jsem se zadýchávala,“ vysvětluje Miriam Hanáková (53).
Protože k běhu stačí jen tenisky a vyjít ven, rozhodla se pětatřicetiletou pauzu změnit. Jako odrazový můstek si zvolila právě kurz Chi runningu. „Hned po výuce se změnilo to, že jsem nabyla sebevědomí,“ vysvětluje Hanáková. Velkou výhodu měla také v tom, že neměla naučené zlozvyky, jako jiní lidé, kteří oproti ní chodili běhat pravidelně. „Já jsem přišla v podstatě nepopsaná a vše jsem se učila nanovo. Někteří účastníci totiž měli návyky, které bylo třeba odstranit, což pro ně mohlo být obtížné,“ dodává. Problém s přeučením měla i Andrea Dufková (50), která kurz také absolvovala. Podle ní je důležité chodit běhat pravidelně, aby se člověk dokázal špatnou techniku přeučit. „Kdykoliv jdu teď běhat, musím se hodně soustředit a pořád přemýšlet nad správnou technikou,“ vysvětluje.
Učme se od dětí
Základem Chi runningu je správné držení těla a uvolněnost, přesně tak, jako v Tai chi. „To, co člověka žene dopředu, je gravitace, ne nohy. Tím se Chi running liší od většiny ostatních metod,“ říká Josef Šverma (40), který se touto technikou běhání intenzivně zabývá již čtyři roky. Jako ukázkový příklad uvádí běh Keňanů a dokonce i malých dětí, zhruba do věku pěti let. Podle Švermy mají výbornou techniku a jsou uvolněné.
To, že je Chi running inspirovaný dětmi a Keňany dokazuje, že jde o námi dávno zapomenuté způsoby. „Podle mě nepřináší vlastně nic moc nového. Lidé tomu třeba takhle neříkají, ale běhají na hodně podobném principu. Pro člověka to má být něco přirozeného, takže hodně lidem tato metoda připomíná jejich dávno zapomenuté způsoby,“ přemýšlí Dufkovková. To dokazuje i Šverma když vypráví o dětech z Keni. Na vesnicích jsou chudé rodiny, které třeba nemají ani peníze na obutí svých potomků. Děti pak často utíkají bosé, ještě k tomu na nerovném terénu a díky tomu mají správnou techniku. Jejich tělo si totiž usnadňuje veškeré pohyby a zefektivňuje tak běh.
Lepší méně nežli více
Důležité také je se nepřecenit. Mnoho lidí dělá začátečnickou chybu v tom, že běží více kilometrů, než jsou schopni zvládnout. To může být podle Švermy i důvodem častých zranění, kterým se Chi running snaží vyhnout. Ze začátku zkoušela Hanáková takzvaný indiánský běh, o kterém se zmiňuje i Šverma: „Doporučuji začít zhruba na třech kilometrech, a pokud kondice nedovolí stálé tempo, je dobré zkusit právě indiánský styl, tedy střídat běh s chůzí. U každého je však situace zcela individuální.“ Časem si Hanáková zátěž postupně navyšovala a teď uběhne zhruba pět kilometrů v kuse. Domů se prý vrací plná energie, ne unavená a strhaná.
Po třech měsících, co Hanáková běhá metodou Chi runningu, se ale musí stále hlídat. Nejdůležitější je totiž správné držení těla. Problémem je pro ni správný náklon, když se snaží zrychlit. Začne pak totiž dopadat na paty, což podle Chi runningu není správné. „Lidé při běhu často natahují krok dopředu, což způsobuje, že došlapují na patu. Tím si ničí kotníky, kolena, vazy a šlachy,“ říká Šverma a vysvětluje, že správně se našlapuje na středu chodidla, čímž se uleví od zátěže celému tělu.
