Atletka Jakschová: Na paralympiádu do Ria nejedu kvůli malému počtu míst, zklamaná ale nejsem
Jak jste se k atletice dostala?
Na základní škole mi můj učitel tělocviku řekl, že bych měla zkusit atletiku. V té době jsem mu řekla, že nic takového dělat nebudu. O pár let později jsem se ale rozhodla, že zkusím běh. Nechtěla jsem být pořád jenom doma a pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych mohla začít dělat nějaký sport. Vzpomněla jsem si na radu svého tělocvikáře a zapsala se do klubu. A už jsem tam zůstala, začalo mě to bavit. Závodím ve třech disciplínách, běhu na 100 metrů, běhu na 200 metrů a skoku do dálky.
Na ruce nosíte protézu. Nebrání vám při běhu?
Jak se to vezme. Protéza je těžká, takže mi občas vadí na rovnováze. Také třeba v posilovně nemůžu dělat nějaké cviky, třeba zvedat činky. Ale všechno je to o zvyku. Věnuju se hlavně běhu a tam se sportovci rukama jen podpírají v bloku, při startu mi ruka vůbec nepřekáží.
Před třemi roky jste byla poprvé na paralympiádě v Lyonu. Jak jste se k závodům handicapovaných dostala?
Na jedněch mých závodech byla paní z České asociace tělesně handicapovaných sportovců, našla si mě tam a oslovila mě. Tak jsem se zaregistrovala do jejich klubu. Potom mě dostali na mistrovství světa do Lyonu, abych tam mohla jet a zkusit si to. Bylo to docela neuvěřitelné, že jsem s nimi někam jela poprvé a hned na mistrovství světa. Sice jsem se neumístila, ale byla to obrovská zkušenost.
Letos jste měla také jet na paralympijské hry do Ria, proč to nevyšlo?
Česká republika dostala málo míst pro holky, co dělají atletiku. Místa byla jen tři a nevešla jsem se tam. Limit ke kvalifikaci jsem splněný měla, ale byla jsem až čtvrtá v pořadí podle výkonů ve světových tabulkách. Tři atletky byly lepší než já. Tak na mě poslali divokou kartu a tu jsem nedostala. Víceméně jsem s tím počítala, byla jsem smířená s tím, že nepojedu. Nic jsem od toho neočekávala. Nechtěla jsem pak být zklamaná. Je to sice škoda, ale že bych kvůli tomu byla extrémně smutná, to ne. Jako velký úspěch už beru jen to, že jsem byla zvažovaná na účast.
Co je divoká karta?
Svaz pošle požadavek na divokou kartu, že má sportovce, co mají výkonnost na to závodit, ale nedostali regulérní místo. Občas doplňují počet, třeba když je na stometrovém běhu šest závodnic, ale osm drah, tak potom podle divokých karet doplňují sportovce do kategorií. Asi jich bylo dost na všech třech disciplínách, které dělám, tak se nedivím, že jsem se nedostala.
Připadá vám, že je atletika handicapovaných dostatečně známá?
Moc lidí ani neví, že něco takového vůbec probíhá. Možná tuší, že po olympiádě je paralympiáda, ale už se o to nezajímají. V České republice není také moc podporovaná. V ostatních státech to vypadá úplně jinak, i ohledně sponzorů. Třeba z Velké Británie jede na mistrovství světa třeba třicet atletů. Česká republika dostala tři místa a poperte se.
Zvládáte dělat vrcholovou atletiku a zároveň studovat?
Teď jsem dokončila první rok na České zemědělské univerzitě. Školu zvládám, třeba mám vyučování odpoledne, tak jdu na trénink dopoledne. Atletika bere hodně času, trénuji téměř každý den, vždycky mám něco a pak trénink, něco, trénink. Zvykla jsem si. Měla jsem období asi rok a půl zpátky, kdy jsem s tím chtěla seknout, ale vydržela jsem u toho. Nějakým způsobem to všechno zvládám, rodinu, kamarády, přítele, školu i tak náročný koníček jako atletiku.
