Farmaceutka o misi v Jižním Súdánu: Nedovedeme si představit, co znamená nemít nic

Co vás přivedlo k Lékařům bez hranic?
Ráda bych měla nějaký krásný důvod, ale po pravdě, bylo to spíš z nudy. Říkala jsem si, že bych chtěla něco takového dělat, někam vycestovat, aby to bylo zajímavé a abych poznala, co ve mně je. Upřímně, dělala jsem to jen kvůli sobě, ne kvůli nějaké dobrovolnické práci.

Jak vás napadla zrovna tato organizace?
Věděla jsem o jedné kolegyni, že byla s Lékaři bez hranic na misi. Tak jsem se podívala na stránky, nezávazně jsem si poslala přihlášku. A pak už se to dalo do pohybu. Musela jsem jít na přednášku, na pohovor, následovalo výběrové řízení. A najednou mě vzali. Nebyl to můj sen, ale když už jsem byla přijata, tak jsem se začala těšit.

Cestovat do zahraničí je jedna věc, ale hned Jižní Súdán… Nepřijde mi to jako št´astná volba.
Já jsem si nemyslela, že mě pošlou hned do Jižního Súdánu. Ale ten proces chvilku trval a bála jsem se, že už mě nevezmou. Samozřejmě můžete odmítnout misi, kterou vám nabídnou. Já jsem takhle odmítla Afghánistán. Nedokázala jsem si představit, že bych své mámě řekla: Jedu do Afghánu. No a pak přišla nabídka na Súdán. A tak jsem to vzala.

Když se zaměříme na finanční stránku – vyplatilo se vám to?
Člověk má pořád status dobrovolníka. Ale organizátoři samozřejmě předpokládají, že doma máte hypotéku a že nemůžete všechno opustit a na půl roku odjet. Ne, že bych na tom tratila, ale v Česku si vydělám víc.

Zažila jste tam něco, co vás hlouběji zasáhlo?
Všechno tam bylo naprosto nové a nečekané. To pro mě bylo nejtěžší nějak pobrat. První největší šok bylo šílené vedro, když jsem vystoupila z letadla. Můžete tisíckrát vidět fotku hrajících si nahých dětí v příkopě nebo žen nesoucích dřevo na hlavě. Já jsem vedle nich najednou stála. Na to vás nic nepřipraví. V našich poměrech si nedokážeme představit, že člověk nic nemá. V Česku, když člověk nic nemá, tak má ve srovnání s lidmi v Súdánu úplně všechno. Byla spousta momentů, kdy jsem si říkala, jak je možné, že se tohle vůbec děje. Nechtělo se mi věřit, jak si doma krásně žijeme a tam se děje tohle.

Co jste si ze Súdánu odnesla?
Byl to zážitek po všech stránkách. Měla jsem na starosti nemocniční lékárnu. Starala jsem se, aby měli dostatečné množství léků, aby vakcíny skladovali v ledničce, aby se to nekradlo, jestli to správně užívají, jestli je nepředávkovávají a podobně. To pro mě bylo oproti práci ve veřejné lékárně tady u nás úplně nové. Tamní lékárna zásobovala celou nemocnici, byla to odpovědnost. Moje odpovědnost. Navíc jsem byla daleko od domova, daleko od všech. Byl to neuvěřitelně silný zážitek. Čím déle jsem doma, tím lépe se mi na to vzpomíná. Ale bylo to velmi těžké a neskutečně náročné. Nikdy jsem nepracovala tolik jako tam.

Jana Hladíková a její súdánští kolegové. Zdroj: archiv Jany Hladíkové

Za jak dlouho jste se aklimatizovala?
Vzhledem k tomu, že to byl můj první takový zážitek, má první mise, tak aklimatizace trvala dost dlouho. Nezvykla jsem si tam, to nešlo. Ale zhruba po měsíci a půl jsem si už byla plně vědoma toho, co dělám a stála jsem si za tím.

Jak to bylo s vodou a s hygienou?
To nebyl takový problém. Měli jsme sice jednu suchou latrínu, jednu sprchu, kde když pršelo, tekla studená, a když bylo horko, tak horká. Navíc tam byly všechny různé druhy hmyzů. Ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála a tohle mi nedělalo vůbec problém. Samozřejmě jsem se těšila na vanu, ale tohle nebylo to, co by mě vyděsilo.

Vypíchla byste něco konkrétního?

Spíš to byly zkušenosti z nemocnice, situace, co jsme řešili. Úmrtí matky při porodu, úmrtí dětí, taková otázka srovnání s naší kulturou. My už dopředu víme, že se rodí dnem pánevním, kdy bude a nebude císařský řez. Děti tam umírají na nemoci, o kterých se snad ani už neučíme, na tetanus, na vzteklinu, na choroby, proti kterým se dá očkovat. Ale tam se to neděje.

Jak se místní vyrovnávají se smrtí?
Nechtěla bych znít jako odborník, ale měla jsem pocit, že děti doopravdy berou jako ‚životaschopné‘ až od pěti let. Většina jich zemře krátce po porodu. Ne, že by jim to nebylo líto, pláčou, samozřejmě, ale právě v těchto chvílích se obrací k víře. Říkají: ‚A už je s Bohem.‘ Jsou s tím tak nějak smířeni.

Takže si už zvykli, pokud se to tak vůbec dá říct.
Podle mě si spíš nedokáží představit, jakou zdravotní péči by mohli mít. Tím to samozřejmě nechci zlehčovat. Nemocnice, kterou jsme měli na starosti byla v celé oblasti jediná. I tak se přes 90% porodů odehrálo v domácnosti. Ti, co se dostanou do nemocnice, jsou ti št´astní a hlavně vzdělaní. Vědí, že porod v nemocnici je bezpečnější.

„Děti se mě bály”

Hladíková s jedním z místních dětí. Zdroj: archiv Jany Hladíkové

Jak vás tam přijali?
Náš tým se skládal ze 17 lidí z celého světa. Běloši, černoši, všichni jsme byli zaměstnanci Lékařů bez hranic. Zapadnout do tohoto malého kolektivu nebyl problém. Ale je fakt, že s místními jsme se nijak zvlášt´ nepřátelili. Za prvé to nebylo doporučené a za druhé to byl tak velký kulturní rozdíl, že to prostě nešlo.

Proč to nebylo doporučené?
My, jako tým, jsme zaměstnávali přes 200 lidí a je vždycky těžké, když si nějakého zaměstnance oblíbíte, on si oblíbí vás, nebo k sobě nějak přilnete. Musíte zkrátka počítat s tím, že za půl roku odjedete, jemu tam přijede někdo jiný, jemuž tam vlastně svým vystupováním připravujete půdu. V případě, že vaše náhrada nesplňuje očekávání, jež jste svým chováním nastolila, zdejší zaměstnanci mohou dát výpověď nebo to vašemu nástupci mohou pěkně znepříjemnit. I proto jsme si od místních udržovali odstup. Já jsem měla na starosti dva zaměstnance a měla jsem s nimi výborný, ale pracovní vztah. Nikdy jsem třeba nebyla u nich na návštěvě.

Jak na vás místní lidé reagovali? Svým vzhledem jste se určitě vyjímala.
Když jsem šla po ulici, lidé na mě pokřikovali ‚kavádža, kavádža‘, což znamená běloch.  A děti se mě bály, to jsem byla překvapená. Byli tam i jiní běloši, ale děti plakaly nejvíce přede mnou. Přece jen jsem hodně světlý typ. Ale myslím, že je to podobné, jako když naše malé děti vidí černocha.

Co byste doporučila lidem, kteří by se chtěli přidat k Lékařům bez hranic?
Podat si přihlášku, protože to za to stojí. Ale nemám žádnou konkrétní radu. Možná jen nevysnít si žádnou zemi, kam by člověk chtěl primárně jet. Oni vás většinou pošlou na místa, kam se člověk už po pěti misích nechce vrátit.

A vy byste se do Súdánu vrátila?
Ráda bych jela na další misi, aspoň na jednu. Ale nevadilo by mi, kdyby to nebyl Jižní Súdán. Chtěla bych se podívat i jinam.

A vzala byste teď ten Afghánistán?
Vzala. Zrovna Afghánistán si všichni chválí. Že jsou tam milí lidé, krásná krajina a že je to oproti Jižnímu Súdánu krásná země. Je tam samozřejmě nebezpečí, ale v Súdánu opravdu nic není. Není tam kam jít na procházku, není tam obchod, tak jak ho známe, není tam kino ani pošta. Jsou tam jen chýše, polňačky a hrozné vedro. A to jsem nesla těžce. Že veškerou frustraci z práce, která byla tak náročná a kterou jsem měla v hlavě pořád, jsem neměla kde vybít, kde ventilovat.

Jsou země, kam byste jela ráda?
Pokud bych si mohla vybrat, tak bych jela do Gruzie. Tam jsou hory, je tam moře, zkrátka to je člověku bližší prostředí. Taky bych se ráda podívala do islámských zemí nebo do Indie. Ale nechci, aby to vyznělo, že do Afriky bych už nejela. Afrika má ohromné kouzlo. Ale je to tam hodně náročné.

Nastaly chvíle, kdy jste chtěla skončit?
Byli tací, kteří řekli: ‚Já tady být nechci, pošlete mě domů.‘ Nikdo v Súdánu se na vás křivě nepodívá, protože tam lidé prostě sami nechtějí být. Tak jsem na sebe byla pyšná, že jsem to zvládla. Že jsem neřekla ‚Pošlete mě domů‘. Lidé z Lékařů bez hranic často varují, že návrat z mise může být mnohem horší, než příjezd na misi. A pro mě to tak bylo. Možná to bylo únavou, ale byla jsem na sebe naštvaná, že jsem nedokázala řešit běžné věci z každodenního života. Navíc se mi nakumulovaly osobní problémy, takže po návratu jsem se přiblížila zhroucení. Byla jsem vyčerpaná a na pokraji sil. Na druhou stranu, byla to neuvěřitelná zkušenost. Neměnila bych.

• Jižní Súdán
• Lékaři bez hranic
• mise
• Publicistika
• Rozhovor