Chtěl jsem se podobat pěveckým idolům své přítelkyně, popisuje anorektik
Jan Moravec (19) na základní škole zažil šikanu kvůli své nadváze. Při přechodu na střední školu se rozhodl se svou váhou něco udělat, zajímal se více o své stravování a začal cvičit. „Vážil jsem asi 77 kilogramů na 173 centimetrů výšky.V té době se hodně prosazovaly typy kapel jako One Direction či zpěvák Justin Bieber, tedy vyhublí drobní kluci. Moje přítelkyně je zbožňovala, a tak jsem se jim chtěl podobat,“ popisuje Moravec.
Podle něj tehdy ještě nevěděl, že nemůže vypadat jako zmiňovaní hudebníci, protože nemá jejich drobný typ postavy a není tak vysoký. Nejdříve z jídelníčku vyřadil nezdravé potraviny, posléze začal ubírat na porcích a víc cvičit. „Došel jsem do momentu, kdy už mi bylo jasné, že nebudu jako oni – vysoký a sportovní typ. Zjistil jsem totiž, že mě přítelkyně podváděla. Tak jsem chtěl zhubnout co nejvíc, abych se aspoň pokusil se jim podobat. Dnes vím, že to byl nesmysl,“ vypráví Moravec.
Psycholožka na dětské psychiatrii Lucie Bernášková říká, že hubnutí podle vzorů, které vede k anorexii, je časté. Nikdy podle ní ale nelze ukázat na jedinou příčinu. „Jde zároveň o biologické psychické dispozice a sociální důvody,“ uvádí Bernášková. Mezi ty mohou patřit poznámky blízkých, lifestylové magazíny či právě zmiňované vzory. Anorexií podle ní pravděpodobně trpí více ženy, protože je ve společnosti reklamou a známými osobnostmi vytvořen jakýsi obraz ideální štíhlé ženské postavy. „Nechci ale zobecňovat. Na muže se pravděpodobně ty nároky také zvyšují,“ říká.
Léčba a opakované hubnutí
Moravec vypráví, že o zdraví mu přestalo jít po rozchodu s přítelkyní. „Náš vztah byla poslední věc, co mě držela nad vodou. Jako anorektikovi mi totiž dost upadal společenský život,“ vypráví. Odmítal se účastnit oslav nebo párty, protože měl pocit, že kdyby si dal sklenku vína či chlebíček, okamžitě by přibral. „Tak jsem raději zůstával doma a cvičil,“ dodává. Postupně zhubl až na 50 kilogramů.
Rodiče ho posléze poslali na léčení do nemocnice, kde během dvou měsíců přibral více než šest kilogramů. „Když jsem se vrátil, všichni mi říkali, jak skvěle vypadám, jak jsem oplácaný. To bylo to nejhorší, co mohli udělat,“ říká Moravec. Po návratu z nemocnice tedy začal hubnout ještě víc, dostal se až na 43 kilogramů. „Léčba bývá běh na dlouhou trat´,“ popisuje Bernášková. „Dětské pacienty je možné k léčbě přimět i proti jejich vůli, dospělí však často po krátké hospitalizaci podepisují revers a hubnou dál,“ říká.
Důležitá je motivace
Mnoha lidem s touto nemocí podle slov Bernáškové je obtížné pomoci právě proto, že léčba je dobrovolná. Moravec říká, že rozhodnutí vyléčit se muselo přijít samo. „Viděl jsem, jak si ostatní lidé plní své sny, třeba cestují, a já jenom sedím doma. Navíc jsem byl unavený a na ostatní nepříjemný. Už mě to nebavilo,“ říká. Pod dohledem praktické lékařky tedy začal přibírat. Léčba ovšem vůbec není jednoduchá. „Pořád neznám pocit sytosti,“ popisuje Moravec. Proto se vždy hlídá, aby snědl pětkrát denně plný talíř jídla.
Od loňského léta, kdy se začal léčit, se mu do dubna podařilo přibrat až na 50 kilogramů. Začal jíst totiž i potraviny, kterým se dříve vyhýbal, například sladké, tučné nebo přílohy, aby si na ně tělo opět zvyklo. „Pak jsem zase něco shodil, hledal jsem, jaká strava by mi vyhovovala. Nakonec jsem se rozhodl pro veganskou kuchyni, která mě baví a chutná mi,“ říká.
O své cestě za uzdravením začal točit videa na youtube. Je to pro něj prý motivace, když ho lidé sledují a píšou mu komentáře, navíc bude mít díky tomu zdokumentovaný vývoj své léčby. Za zhruba měsíc, kdy videa točí, přibral kilogram a půl. Bernášková říká, že motivace je velmi důležitá, tato forma ovšem rozhodně není bez rizik. „Někomu může sdílení svého příběhu touto formou pomáhat, jinému naopak popularita z videí může v léčbě bránit, protože bez nemoci by nebyl pro diváky atraktivní,“ shrnuje.
